Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Otázka za odpověď (I. část)

*Elisa*

Ve vzpomínkách z Helicarrieru ji obklopovala mlha, nadýchaná a zrádná, ve které se jako nejtenčí niť proplétaly zlaté provazce. Pronásledovala jí za víčky očí, dokud ji k vědomí nepřivedla ostrá síla, pod níž se jí bolest z líce rozšiřovala po tváři. Zamrmlala. Omámeně rozevřela oči a snažila se zaostřit na černou šmouhu před sebou. Jakmile se tak stalo, litovala, že se probrala.

„No, konečně. Dobré ráno, škvrně." Zvedl se z pokleku na dlouhé nohy a uhnul Elise ze zorného pole.

Všude, kam oko dohlédlo, se čeřila vodní hladina moře v zálivu. Omývala a zkrápěla balvany na břehu, zatímco zasněžené jehličnany čelily mírnému větru. Tenhle výhled jí byl nepříjemně povědomý. I křik racků hledající si vydatnou svačinku. Pouze těžké zahoukání lodní houkačky v dálce byla novinka.

„Kde to sakra jsme?" Šplhala na nohy a přidržovala se za drsný kmen smrku, jinak hrozilo riziko, že se svalí zpátky dolů. Fyzická slabost však její psychickou stránku neovlivnila.

„U New Eastportu," zatvářil se nanejvýš hrdě.

Takže se nemýlila! Střelila po něm zamračeným pohledem, pak si oprášila mokrý sníh z uniformy. On sám byl oblečen do kabátu, pod nímž se schovával perfektně padnoucí oblek. I ona musela uznat, že Loki vypadal elegantně, ale její myšlenky se ubíraly jiným směrem.

„Zvláštní výběr. Odtud sotva ovládneš svět."

„Ovládnutí světa nech na mně."

Popadl ji za loket, a zatímco za ním klopýtala, odtáhl ji na osamocenou příjezdovou cestu, která se táhla mírně do kopce. Přitiskl si ji sobě zády a sklonil se k jejímu uchu, kde ji polechtal jeho dech: „Není ti to povědomé?"

Blazeovaně civěla do dálky na rozkládající se zbytek toho, co kdysi bývalo přepychové sídlo úspěšné obchodní rodiny Morganů, její domov. Nezměrné bohatství udržovalo Castle Hill na vrcholu slávy. Každé okno lemovaly těžké závěsy až k parketám, porcelán a křišťál, mahagonový nábytek lesknoucí se v záři tisíce svící. Jenže dřívější krása sídla byla dnes zapomenuta. Propadlá břidlicová střecha, ze které trčely trámy, západní křídlo takřka zmizelo, zbylo jenom několik rozpadlých zdí pokryté mechem a zbytek se proměnil v bojiště s rozdrolenou štukovou výzdobou, vysklenými okny a holými stonky plazivých rostlin.

Slíbila si tehdy, že už na půdu Castle Hill zaživa nevkročí a že se do New Eastportu nikdy nevrátí. A přesto z nepochopitelných důvodů stála jenom několik set metrů od toho, na co se snaží celá léta zapomenout. Cítila, jak ji chladné okovy minulosti znovu svírají zápěstí. Trvalo jí věčnost, než našla možnost znovu ucítit svobodu. A teď bylo díky bohu falše všechno lusknutím prstů pryč.

„Stará rozpadlá barabizna. A co já s tím?"

„To byl chabý pokus o lež," vysmál se jí. „Formuluj svou odpověď jinak, škvrně."

Elisa sebou škubla, nedokázala se však vymanit z Lokiho ocelového sevření. „Jestli jsi chtěl lepší odpověď, měls unést Starka. Ten by ti jistě řekl něco peprnějšího. O co ti jde? Co ode mě sakra chceš?"

Pod jedním rázným pohybem hubených paží se Elisa otočila o sto osmdesát stupňů. „Tady otázky kladu jen já!"

Pozdvihla obočí a založila si ruce na hrudi, aby zvětšila prostor mezi nimi. Nelíbila se jí vtíravá myšlenka, která ji ze zvláštních důvodů stravovala. Myšlenka týkající se páru nečekaně čistě zelených očí. Jistě ji to napadlo jenom kvůli zvědavosti, kam se poděl jejich namodralý nádech. Nikoliv kvůli jejich uhrančivosti.