Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Matka Příroda

*Loki*

Midgard, přítomnost

Zaslechl zapraskání železa konstrukce. Věděl, že sedí v cele Helicarrieru, zády opřený o skleněnou stěnu. Rozzuřením vyskočil na nohy a prsty si zajel do vlasů. Dělá si z něj někdo do Helu blázna?!

Neklidně rázoval sem tam po cele, cípy jeho ásgardské zbroje při každé otočce divoce zavlály. Déjà vu, jež se stávalo součástí jeho života. Nemusel si prohmatávat citlivá žebra, aby věděl, že jsou zdravá. Loki byl zase v naprostém pořádku, fyzicky. Psychicky však začal vyšilovat. Chtělo se mu bezútěšně řvát z plných plic. Copak jsem se zbláznil?

Zastavil se na místě jako prásknutí bičem a rušné myšlenky utichly. Cítil svěží vzduch a vůni sněhu. Jako kdyby se ocitl v královské zahradě Ásgardu v půlce zimy. Pouze neposkvrněna příroda a slunce třpytící se na zledovatělém povrchu tůněk a rampouchů. Jednalo se o zabarvenou magii. Jinou než tu jeho, ale stejně silnou a mocnou. Koutkem oka spatřil v odrazu skla pohyb a okamžitě se otočil na patě. Sklonil zrak k malé buclaté ženě, která stála v jeho cele a která roztáhla rty do úsměvu.

„Většinou se nezjevuji svým nepřátelům, ale ty jsi zvláštní případ," řekla až koketně a Lokiho zabilo zle. Na milostné pletky neměl čas, ani náladu. Natož... s ní.

„A v čem přesně jsem zvláštní?"

Pozvedl jedno obočí do arogantního výrazu, zatímco si tu obtloustlou bábu měřil pohledem. Nadýchané bíle šaty až na zem v sobě nesly nádech zeleně. Z krátkých rukávů vyčnívaly holé stonky rostlin, které jí tvořily kolem tlustého krku límec. Dlouhé zrzavé vlasy, které byly sčesány do vysokého účesu, se v umělém světle třpytily. Okolo očí, v nichž se zračily všechny barvy vody, se nesly jemné vrásky.

„Nikdy mě neohrožoval bůh."

Napřímil se do plné výšky čítající dobré dva metry. Čarodějka více zaklonila hlavu a podle obdivného záblesku v jejích očích věděl, že si může zapsat další úspěch. To však Loki nerozptýlilo natolik, aby zapomněl, s kým má tu čest. S nepřítelem, jak sama řekla.

„A vy jste kdo?!"

Baculka se na chvíli zarazila. „Ach, jsem já to nešika, že zapomínám na vychování," zaculila se a Loki využil její nepozornosti, aby v dlani uchopil rukojeť vyčarované dýky. „Přesto jsem si myslela, že víš, kdo jsem. No nic, zapomeňme na to. Já jsem Matka Příroda, opatruji tento svět, kterému říkáš Midgard. Já zajisté vím, kdo jsi ty, Loki."

Krátce se zamyslel, za víc mu nestála. Ano, jednou o ní četl, ale dávno a snad i omylem. Hledal tehdy jako začínající čaroděj v knihovně knihy o magii, které by rozšířily jeho moc.

Při myšlence na Ásgard a na milovanou královskou knihovnu se zamračil. Jenom o velice málo věcech, a ještě o hodně méně žijících bytostech, mohl říct, že mu scházely. Knihovna mu chyběla bezesporu, zvláště když pro boha neplechy znamenala jediné místo na Ásgardu, kde mohl být sám sebou. Místo, kde nemusel dělat šaška pro Tóra a jeho přátelé, jimž se chtěl jako dítě zavděčit. Jak jsem byl trapný! naježil se.

„A čemu vděčím za tu urážku, že ses zjevila?"

Uvolnil své mimické svaly a zatvářil se zcela nezaujatě. Stejně, jak se tvářil poslední měsíce v Temnotě, která mu rozhodně nescházela. Ani tamější kreatury.

„Já myslela, že bys rád věděl, co se ti to děje."

Ztuhl. Obraz Thanosových poskoků, jenž se mu zjevil v mysli, zmizel. Pevně sevřel dýku schovanou za zády a věnoval té zmiji ledový pohled, ale baculka čekala na jeho reakci.