Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Skutečné sny

*Loki*

Midgard, přítomnost

Zapraskání konstrukce Helicarrieru ve vězeňské sekci ho přimělo otevřít oči, jimiž těkal kolem sebe. Seděl v kruhové cele. Dlouhé nohy pokrčené v kolenou, o něž se opíral lokty oděnými v ásgardské zbroji.

Zmatením se zamračil a bledá pokožka vztekem zrudla. Sotva kdy si pamatoval své sny, na rozdíl od nočních můr, které ho uprostřed hlubokých nocí budily a nikdy neměly tu soudnost ho opustit. Avšak sny? Ony důkazy přebujelé fantazie? A proč měl pocit, že se nejednalo o sny?

Skutečné sny neexistují! vztekal se a být v magické formuli šelmy, všechny chlupy by se mu naježily. Jeho temnou náladu nezlepšoval ani fakt, že oba pro něj znamenaly jednoznačnou prohru o ovládnutí Midgardu obývaného červy, které chce Thanos zkrotit. Při nejlepším. Při nejhorším půlku z nich navždy vymýtit. A pro začátek si k tomu vybral lstivou zbraň - Lokiho.

Vyskočil na nohy, prsty si skrze kůži a kov zbroje prohmatal žebra, kde cítil podivný tlak. Nemělo žádnou cenu či smysl se utěšovat, že to byl pouhý sen. Dva hloupé sny. Něco se děje! A on musel přijít na to, co přesně za tím stojí. Z prince ásgardského si nikdo blázna dělat nebude!

--
O několik hodin později

Z posledních sil, které z těla vydobyla jeho vlastní pýcha, se dobelhal po svých do Shield Toweru v troskách vítězného, šedými mraky kouře ozdobeného New Yorku.

„Oh, jaké to Velké Jablko!" odfrkl si pohrdavě směrem k bloňďatému bohu a ušklíbl se.

„Loki, přestaň."

„Jsi horší než náladová bohyně. Kam se poděla tvoje důstojnost?! Moment! Ty vlastně žádnou nemáš, na rozdíl od hloup-"

Bůh deště drapl do pěsti kus jeho koženého límce a pohrozil mu Mjölnirem, div mu kov mocného kladiva nenatlačil do nosu. „Sklapni."

Strčil ho do výtahu, do společnosti pruhovaného chráněnce americké spravedlnosti s hvězdou na hrudi a lidských poskoků s Furym v čele. Jakmile měl pocit, že se nikdo nedívá, dovolil si opřít se o stěnu výtahu, který ho vezl vstříc k podzemní cele. Opět a zase. V rámci možností, které mu želízka poskytovala, se držel zakrvácenými dlaněmi za žebra. Cítil se natolik vysílený, že nedokázal lidská pouta magií zpřetrhat a utéct následkům prohry Chitauri. Dýchal sípavě a mělce. Šly na něj mrákoty, nedovolil si však ukázat svou slabost. Tak hluboko ještě nespadl.

S cinknutím, které v napjaté situaci působilo komicky, se před ním objevil uměle osvícený koridor. Na opačném jeho konci ho čeká postel a čtyři zdi. Lokimu přišla cesta zdlouhavá a únavná s každým dalším krokem, jenž dělal spíše automaticky, než aby nad tím přemýšlel. Neúprosná zář reflektorů ho bodala do očí. Ale nic tak podřadného jako světlo by ho nedonutilo sklonit hlavu, jíž držel hrdě vzpřímenou.

Jakmile se konečně zastavili, sledoval těžké dveře, které se před nimi otevřely. Loki věděl, že by měl projít rámem dveří, ale nebyl schopen udělat krok. Nebýt Tórova žduchnutí do zad, zřejmě by se sesypal už tady na chodbě. Donucením vykročil do cely.

„Zítra se vracíme na Ásgard, bratře," pronesl, zatímco mu sundával želízka. „Čeká tě spravedlnost, které už neutečeš. Měl jsi to zastavit, dokud byl čas."

„To bych nikdy neudělal. A neříkej mi bratře!"

Zkřivil svou pošramocenou tvář do grimasy, když se ozvala zranění. Děkoval si, že stál ke všem přítomným zády. Tolik potupy by už dnes nezvládl. Zvlášť při představě, jak dnes bude Midgard oslavovat jeho pád. Pád jötunheimského spratka. Bez dalšího slova se dveře zavřely a Loki z Ásgardu zůstal sám. Znovu sám. Jaká ironie!