Na Hromnice o boha více (#1 Loki & Sigyn) /CZ/ ✔

Hromnice (I. část)

Myslím, že tohle prozradit můžu... 😁 Máme zde poslední Hromnice, poslední pokus rozkouskovaný na více částí. Poté konec. A rozhodně nečekejte happyend! 😎😜

*Elisa*

18 hodin po příchodu Lokiho na Zem

S cinknutím se otevřely dveře výtahové kabiny a Elisa si k sobě přitiskla papírovou tašku plnou jídla ještě víc. Plechovky sterilované zeleniny ji tlačily do vnitřní strany zápěstí a celofán částečně překážel ve výhledu na cestu. Stálo ji snad celé jmění nechat si uvázat kytici mimo sezónu. Elise však peníze za řezané růže, bílé chryzantémy a astrantie vynahradila jejich krása.

Došla až na konec chodby se žulovou dlažbou, kde se nacházel její byteček. S hlubokým nádechem posunula těžiště nákupní tašky na jednu ruku a druhou se snažila v kapse kabátu najít klíče. Kapsa ale zela prázdnotou, tak zkusila kapsu od džinů, ale tam byly pouze klíče od auta.

„Ale no ták," ulevila si, když přehazovala nákup do náruče druhé ruky. Pohodila hlavou, aby se zbavila dotěrných vlasů, a hledala dál. V ten moment se otevřely protější vchodové dveře a na jejich prahu se zjevil Tim.

„Eliso!" houkl radostně. „Jak se vede?"

„Ahoj, Time. Ujde to, až na fakt, že mi nejspíš zase utekly klíče."

Chodbou s různobarevnými předložkami se nesl pobavený smích a zacvaknutí dveří. Okamžitě nato jí váha nákupu zmizela z ruky. Krátce koukla na Tima, jenž obětavě převzal její tašku a vyčkával, dokud si nenajde klíče od bytu.

„Díky. A hle, tady jsou," řekla s mírným úsměvem a teatrálně zachrastila klíči s bílou tkaničkou na boty zamotané kolem kolečka. Zatímco Tim mluvil, odemkla si a prochladlé tváře jí pohladilo milé teplo.

„Proč vždycky začneš hledat na druhé straně, než je máš?"

„To aby to byla větší zábava. Utahat svého souseda každý třetí den není zase tak špatný job, nemyslíš?" natáhla k němu paže a vzala si zpět papírovou tašku.

„Tak já jsem teď tvůj job, jo?“

Jeho podbarvený hlas by možná vyvolal v Elise rozpaky a líce by se zalily červení při jiskřivém pohledu jantarových očí. Ona však s prázdným výrazem přejela jeho osobu oděnou do kalhot a zimní bundy. Jeho tvář byla čerstvě oholena a konečky světle hnědých vlasů utekly před lemem vlněné čepice.

„Jdeš konečně ven?"

„Jo, řekl jsem si... Počkat! Konečně?! Jak jako konečně?" domáhal se odpovědi s nakrčeným čelem.

„Vylezl jsi ze svého bytu někdy během posledních tří dnů?" zvedla obočí do ironického výrazu. Věděla přesně, co jí odpoví.

„Jo, pomáhal jsem ti s nákupem, pamatuješ?"

„Tak tady je má odpověď."

„No ale na co chodit ven, když mám všechno doma. Navíc víš, kolik času sežere psaní?" Tim se zarazil, a poté si pro sebe zamumlal: „Jasně, že víš."

„Tak kam se chystáš?"

„Na pozdní oběd. Nechceš jít se mnou? Alespoň bych měl svědka, že jsem konečně venku," naznačil prsty ve vzduchu uvozovky. Roztáhl rty do širokého úsměvu a dlaně vrazil do kapes kalhot. Vypadal náhle nervózní jako pokaždé, kdy Elisu žádal, zda by mu nechtěla pomoct s psaním.