Drag me down (N. H.)

9.

,,To nic není." odstrčím rychle jeho ruku. 

,,Nic není ? Vždyť ta jizva má asi 10 centimetrů." zamračí se.

,,Ta tvoje na koleni taky." namítnu a snažím se tím odlehčit situaci,která je pro mě více než nepříjemná. 

,,Alex, ta moje není ani vidět,ale ta tvoje je . Co se stalo ?" zeptá se a v jeho pohledu se odráží opravdová starost a strach. 

,,Nechci se o tom bavit." povzdechnu si a otočím hlavu tak abych koukala na druhou stranu než je on, přičemž se snažím nemyslet na to hrozné dětství. Nechci začít brečet nebo bejt kvůli tomu slabá. Prostě nechci. 

,,Notak, mě to říct můžeš. Jsem tady pro tebe." ve znaku podpory položí svou ruku na mé stehno. Opět si povzdechnu koukajíc se opět do jeho očí. No co, vždyť o nic nejde. Jen bude o tom co se mi stalo vědět o člověka víc. Zhluboka se nadechnu a pak tedy začnu. 

,,Jsem adoptovaná." na chvilku se odmlčím. 

,,Rodina ve který jsme teď si mě vzala z dětskýho domova když mi bylo sedm a bylo to to nejlepší co se mi mohlo stát, protože oni jsou úžasní a já jsem u nich opravdu šťastná. Mám dokonce i skvělou ségru o který už jsem ti říkala. Jenže moje dětství do tý doby, bylo špatný. Do děcáku jsem se dostala v pěti, protože ........moji praví "rodiče" mě mlátili. Hodně. Oni hodně pili a tka jsme neměli moc peněz takže mi ani nedávali pořádně najíst a tu jizvu mám z toho když mě jednou táta prohodil sklem od dveří. Ten večer byl nejhorší z těch o jsem zažila. Ne jenom, že jsme byla snad víc zmlácená než kdy dřív a navíc jsem získala tuhle jizvu,ale pak přišlo snad to nejhorší. Máma někam odešla,nejspíš pro další chlast a táta on......zavřel se semnou v pokoji a svlíknul se..............." odmlčím se protože už to nezvládnu a vzlyknu. Doteď mi jen tekly slzy,ale teď už se to prostě nedalo udržet. Ni si mě ihned přitáhne k sobě na klín a já se mu zavrtám do náruče zatímco mu promáčím triko svými slzami. 

,,Trvalo to jen chvíli, byla jsem malá takže.....to nešlo úplně lehce,ale ta bolest byla otřesná. Zrovna v tom k nám však vlítla policie a to je poslední co si pamatuju, jelikož jsem omdlela. Pak už si pamatuju jen jak jsem se probudila v nemocnici. Když jsem se dala do pořádku, šla jsem rovnou do dětského domova. Rodiče zavřeli." dodám už spíše šeptem po chvíli. Zatímco on mě stále drží pevně u sebe a hladí mě rukami po zádech. Takhle bezpečně jsem se snad ještě necítila.

,,Je mi to tak líto." šeptne mi do ucha a já slyším jak je jeho hlas nakřáplý. Lehce se odtáhnu abych se na něj podívala. Má červené oči, jakoby se strašně moc snažil nebrečet. 

,,Už je to minulost." snažím se znít silně i když mi přeci jen pořád ještě několik slz smáčí tvář. On mi začne palci jemně stírat slzy z tváří zatímco já ho pozoruji. Je tak skvělý. 

,,Nechápu,že dokážeš bejt tak silná, jasně je to dlouho, ale něco takovýho člověka přeci musí poznamenat ne ? A teď nemyslím fyzicky,ale psychicky." jeho ruka opatrně zabloudí na místo kde mám jizvu a tam mě jemně pohladí. Načež já se přeci jen musím trochu pousmát.

,,Zanechalo, ale chodila jsme několik let k psychologům a psychiatrům. A navíc jelikož jsem byla opravdu malá nepamatuju si úplně všechno, třeba jen tu nejhorší polovinu. A navíc jsem se z toho všeho dostala hlavně díky mojí rodině,která je prostě úžasná a taky vaše písničky mě dělají šťastnou. Víš naučila jsem se s tím žít. Stejně minulost nezměním. Jen se na ní snažím nemyslet a říkat si,že teď už může být jen líp. Teď už mě nikdo nemůže stáhnout dolů." vysvětlím mu s pohledem zabodnutým do jeho očí. 

,,Jsem rád, jestli ti naše písničky,alespoň trochu pomohly nebo ti dělají radost." usměje se a opět mě pohladí po tváři.

,,Jo to dělají. Jsou skvělý." usměju se.

,,Stejně jsi neuvěřitelná." prohodí jakoby nic zatímco mi kouká do očí a já cítím jak moje srdce buší o dost silněji a rychleji než normálně. Moje tváře nepochybně naberou červenou barvu.

,,A ty máš fakt hezký oči:" vypadne ze mě a až potom mi dojde co jsem řekla. Ale tak co, není na tom nic špatnýho, zalichotit kamarádovi ne? Ni se trošku zasměje.

,,Děkuju, to ty taky. Možná hlavně díky nim jsem si tě pamatoval." usměje se.

,,Děkuju." kousnu se nervózně do rtu.

,,A nečervenej se furt, sice jsi roztomilá,ale červenat se nemusíš." ušklíbne se,ale je vidět že to myslí mile takže se zasměju.

,,Promiň, jen nejsem moc zvyklá na nějaký komplimenty a tak." pokrčím rameny. 

,,Copak ti je Charlie neskláda ?" pozvedne obočí.

,,No......moc často ne." trošku si povzdechnu.

,,To nechápu. Já mít holku jako ty, tak bych jí pořád nějaký skládal." mrkne na mě načež já nepochybně opět zčervenám. Až teď když oba stichneme si tak nějak uvědomím ,že pořád sedím na jeho klíně a hlavně,že jsou naše obličeje opravdu blízko u sebe. Chvíli tady jen tak sedíme a koukáme na sebe. Je tu však příjemná atmosféra a každýmu z nás v hlavě nejspíše létá něco jiného. Mně momentálně to,že by mě možná i celkem zajímalo jak líbá. A tak když začnou být moje myšlenky až moc  nevhodné, vzhledem k tomu, že mám přítele, radši se rozhodnu tuhle chvilku prolomit.

,,Tak jdem zkusit něco uvařit ?" zvednu se z něj.

,,Jo a děkuju ,že jsi mi udělal sedačku, doufám, že už tě nebolely nohy." trošku trapně se uchechtnu. Mohla jsme z něj slézt už dávno.

,,Jasně,že ne, jsi lehká. Tak jdem nato, doufám,že tu kuchyň nepodpálíme." uchechtne se a zvedne se stejně jako já. 

,,No budem tam my dva, takže bych možná hasiče zavolala už dopředu ať jsou připravený." pokrčím rameny načež se oba rozesmějeme a zamíříme si to do kuchyně. 

Jsem zvědavá co my dva vytvoříme. 

Přeji hezkou neděli a jsem tu s novým dílem. Snad se líbil. Prosím o voltes a komentíky. Niki <3

Dnes tady místo otázky máme ještě pár otázek do Character Asku,které jedna holčina poslala opožděně ,ale já řekla, že na ně stejně odpovím tak je to zde. A jsou to otázky jen na mě, protože ostatní co psala už se opakovaly :D <3

Autorka: 

1. Kdy a kde nejčastěji píšeš ? 

Nejčastěji,nebo respektvive vždy doma na počítači. A většinou tak v tuhle hodinu copíšu tohle. Takže mezi 8-10 večer. Občas, když mám volno nebo o víkendu tak něco napíšu i během dne,ale většinou takhle večer, protože jindy není čas.

2. Jak tě napadají takovéhle příběhy?

Tak různě, opravdu se to celkem liší. Jsou příběhy, nebo třeba jen určité scénky v příbězích, které mě napadají třeba z filmů, nebo z toho co se zrovna v mém životě buď mě nebo třeba i mým přátelům, děje. Jiné mě zase napadnou jen tak v posteli nebo když jedu třeba busem a přemýšlím. Inspirace je všude když víte jak jí hledat, což já naštěstí asi vím, protože mě často něco napadne jen tak z ničeho nic jen proto že něco zahlédnu nebo tak. 

3. Víš předem jak příběh dopadně nebo to necháš at se to vyvine ?

Vím jak to dopadne. Některé příběhy mám samozřejmě promyšlené více a některé méně. U některých příběhů,ale to tedy hlavně starších jsem například už předtím než jsem ho začala psát měla přesně naplánované co kdy jak a proč se stane. U tohohle to bylo například takové volnější,že pořádně ještě nevím co vše tam chci,ale taky už mám nějaké určité schéma. Ale co se týče konců tak to vim dopředu a i když mě občas napadne,že bych to ještě mohla změnit něčím tak mám pocit, že ještě nikdy jsem se nerozhodla k jinému konci než jaký jsem měla dopředu naplánovaný. 

Tak to je vše. Děkuji <3