Honest [CZ]

10.11. 23:20

He: Ano?

Me: Ahoj Hyung...

He: Uh, čau Tae...

Me: Promiň, spíš? Vzbudil jsem tě?

He: No... skoro. Už jsem klimbal.

Me: Promiň, nechtěl jsem.

He: Mně je to jasný, v pohodě... děje se něco? Tedy... ne, že by se někdy, když mi voláš, nic nedělo, ale... chápeš.

Me: Chápu a... možná?

He: Tak spusť.

Me: Hyung, Pokud tě nějak ruším, tak já klidně-

He: Už jsem kvůli tobě zapnul vnímací mód, tak povídej.

Me: Dobře...

He: Tak?

Me: Já se cítím tak nějak divně. Víš... jako by mi bylo všechno jedno. Nic nechci dělat, nebo se k tomu dokopávám strašně dlouho... jako bych stál na břehu řeky a díval se, jak stoupá voda, která má všechno zalít a zničit, ale já jen nehnutě stojím a-

He: A koukáš se na tu spoušť, přičemž se nemůžeš hnout a něco udělat, protože jsou tvoje nohy zarostlé v hlíně a tvá mysl někde nad mraky. Někde neurčitě, někde pryč.

Me: ... Přesně.

He: Tak jasně. Ten pocit je dost častý. U většiny lidí.

Me: Měl jsi ho někdy taky?

He: Heh, to by ses divil kolikrát. Ale neboj, přejde to.

Me: Myslíš...?

He: Pokud nemáš nějakou nemoc, která je s tímhle pocitem spjatá, tak by mělo.

Me: Dobře, věřím ti.

He: To bys měl. Já jsem tu ten upřímnej, hah.

Me: Já vím. To je tvůj úděl.

He: Tak bych to úplně nenazýval. Pořád to dělám dobrovolně.

Me: A Jak bys to teda nazval?

He: No... rozhodně ne úděl.

Me: ... Hyung?

He: No?

Me: Proč... proč mi vlastně pořád... pomáháš?

He: Já ani... nevím. Asi si myslím, že to potřebuješ. A nepovídá se s tebou úplně špatně. Jsi taková rutina a zpestření dne zároveň.

Me: Mám být rád nebo být v rozpacích?

He: To je jen na tobě.

Me: Tak Jo. Děkuji, Hyung. Jsem rád.

He: A za co teď přesně?

Me: Že už pro tebe přestávám být otravný...