Dark Sea (Marvel)

Kapitola 8. - Uvězněni v akváriu

,,Vy nejste odtud, že ne?" Vyhrkla nečekaně, takže se někteří až polekali. Ležela na lůžku a do očí jí zářilo jasné světlo. ,,Ne, nejsme z tohoto času." Řekla vysoká žena a přešla blíže ke Katherine. Neviděla jí do tváře, jen věděla že je u ní. ,,Jsme z budoucnosti." Žena čekala jak se zhrozí, ale po tom co zažila a po zjištění čeho je kámen schopný, ji už toho moc nerozhodilo. Podívala se na svůj hrudník a zjistila, že kámen chybí. ,,Kde je." Snažila se být vážná, ovšem panika se jí dostávala do hlavy. Rozhlížela se kolem, snažila se vyprostit z pout, ale nedařilo se jí. ,,Klid, je v bezpečí, nemusíš se o něj bát," pokynula ostatním aby ji pustili. ,,Pojď, něco ti ukážu." Pomůže jí vstát a Katherine konečně spatří její obličej. Měla krátké hnědé vlasy, tmavé hnědé oči, ale co na ní bylo zarážející, byla její barva pleti. Byla to modrá, prostě obyčejně modrá. To Katherine trochu udivilo, ale zachovala se jakoby nic. ,,Takové děvče jako si ty jsem ještě neviděla. Když se nepočítá rok 32 152, to přišli smíšenci každý člověk byl úplně jiný. Pokud se tomu dalo říkat lidé, ale to odbočuju od našeho téma." Prošly místností ve které předtím byla Katherine a vešly do velké haly. Jako prvních postřehla velké, dalo by se říct skleněné klece. V skoro každé klecí byl člověk, nebo alespoň něco co kdysi bylo člověk. ,,Provádíme experimenty, ale jak si můžeš všimnout moc se nám toho nepovedlo. Nejlepší zatím asi je ten úplně poslední, co ho přivedli posledně, vydržel opravdu hodně," ukázala k jedné z klecí ve které Katherine ihned poznala Jakea. Rozběhla se k němu ale on se zůstal sedět. ,,Jakeu, to jsem já, Katherine, slyšíš mě?" Položila ruku na sklo, ovšem ihned se odtáhla. Dostala malý elektrický šok. Nejdříve si myslela že je to tak u všech klecí, jenže pak si pořádně prohlédla Jakea. Vyskakovaly z něj malé jiskřičky. ,,Jakeu," vzdychla a podívala se na onu modrou ženu. ,,Dokáže manipulovat s elektřinou, tudíž se náš pokus částečně povedl. Problém je ten, že ho to zabíjí. Nezvládá mít v sobě tolik elektřiny, prostě ho to užírá." Vypadala zklamaně, jenže ne kvůli Jakeovi ale kvůli experimentu. ,,Proč mi tohle ukazujete?" Opět měla slzy na krajíčku. ,,Protože když jsi smutná, sérum lépe působí," naposledy se usměje a poté odejde. Chtěla se rozběhnout, zastavit jí, ale jakoby se něco pokoušelo Katherine zastavit. Upadla na zem a víc nevnímala.

Neviděla nic, světlo jí znovu svítilo přímo do očí. Všude okolo ní pobíhali různí lidé v pláštích. Nechápala kde je, proč se jí tak točí hlava. Najednou ucítila velkou bolest po celém těle, nedokázala se ani hnout, tentokrát to však nebylo pouty. Všichni začali ještě více pobíhat a něco vykřikovat o Katherine, ta to vůbec nevnímala a zas upadala do spánku.

Probrala se až ve skleněné kleci vedle Jakea. ,,Ještě jsem se vlastě nepředstavila," promluvila žena ,,jsem doktorka Songová. Ráda bych si s tebou teď potřásla rukou, kdyby to si mohla." Opravdu - Katherine nemohla pohnout ani svalem, ať se snažila sebevíc. Nechápavě se na doktorku Songovou podívala a ona její nechápavý pohled zachytila. ,,Jak jsem se už předtím zmiňovala, jsi velmi zvláštní. Rozhodli jsme se tento experiment provést na tobě, jako jediná bys to mohla zvládnout. A jak vidíme, první část si zvládla." Katherine nemohla ani mluvit, i když se opravdu snažila. ,,Chceš se zeptat proč zrovna ty? Jako jediná máš dvě srdce. To druhé sice bylo vážně nemocné, ale my ho uzrdavili aby se na tobě mohly dále zkoušet různé pokusy. Ano, je to špatné zkoušet takovéhle věci na lidech, ale všichni zde byli vězni, stejně by shnili za mřížemi." Odešla a nechala tak Katherine samotnou se svými myšlenkami. ,,Katherine?" Slyšela slabý, sotva zaslechnutelný hlas. Pokoušela se odpovědět, neustále pořád dokola. ,,Jestli mě slyšíš, je mi to líto. Kdybych nekop do tý lampy nemuseli bychom tu být." Poznala Jakea. Jeho hlas už zněl skoro normálně, i přesto v něm byl slyšet zdrcení. Hlava jí pořád třeštila, tak se pokusila alespoň usnout.