I met you (part 1)

8

Vešla jsem rychle dovnitř a uslyšela povědomý zpěv. Přišla jsem blíže, a když jsem zjistila, že je to Shawn, chtěla jsem rychle zmizet, ale zastavil mě příjemný hluboký hlas.

,,Nemusíš kvůli mě odcházet, nestyď se" řekne.

,,Já se nestydím, jen jsem si chtěla zahrát, mám volnou hodinu. Ale už je tu obsazeno, takže přijdu později" řeknu lhostejným tónem, snažíc se zamaskovat svůj skutečný hlas.

,,Mi tu nevadíš, klidně hraj, já si tě rád poslechnu." řekne Shawn mile. Achjo, vůbec se nezměnil, jednou gentleman, pořád gentleman.

,,Ne, já už jsem na odchodu" řeknu, a chci kolem něj projít, ale nedovolí mi to.

,,Notak.. Počkej někoho mi strašně připomínáš. Nechceš si sundat tu kapuci?" Zeptá se mě mile.

,,Ne, díky" řeknu rychle. ,,A neznáš mě, JEN ti někoho připomínám" vyhrknu.

,,Nechceš mi aspoň říct, jak se jmenuješ?"

,,Charlotte" řeknu a nenápadně se mu podívám do tváře. Dívá se pryč a má smutný výraz. Trvá to ale asi jen dvě sekundy a pak ke mně kmitne očima. Rychle sklopím pohled. Nakonec po necelé minutě trapného mlčení se na mě podívá a vydechne.

,,Já už asi půjdu, jo" řekne hraně veselým tónem. Vždy, když ho něco trápilo, nasadil tenhle tón. Je to pořád můj Shawny, jen o něco starší a hezčí. No a s trochu hlubším a chraplavějším hlasem. Otočí se, ještě stihne zamumlat, že ho těšilo, a zmizí pryč. Vejdu do mojí místnosti s nástroji a zavřu dveře označené cedulkou Queens. Takhle se jmenovala moje máma za svobodna, a já jsem vlastně po celé škole známá jako Queens. Nepotřebuju, aby Shawn narazil na moje pravé jméno, vše by mu došlo.

POHLED SHAWNA

Páni, vše se mi vybavilo. Musel jsem to na chvíli vydýchat, ale teď se pomalu vracím zpátky. Zajímá mě, kdo to je. Je mi strašně povědomá, ale nevím odkud, jako kdybych skládal puzzle a chyběl by mi obličej. Teďka mě ale zajímá tahle holka. Možná se známe ze třídy nebo tak, proto se nechová jako potrhlá fanynka. Ne, že byla taková každá, ale tohle jsem fakticky nečekal. Jo, zní to trochu egoisticky, ale zná mě každý, možná je jenom stydlivá. Pomalu otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Slyším strašně potichu klavír, tak jdu ke dveřím, kde mají studenti své nástroje. Ozývá se to ode dveří s nápisem Queens, tak se podívám se klíčovou dírkou, a uvidím kousek černé mikiny. Jo, je to ona. Přiložím ucho ke klíčové dírce a do uší mi praští nádherná melodie smísená se zpěvem. Písnička sice zrovna zkončila a Charlotte jde ke kytaře. Pustí video, na které nahrála svou hru na klavír a druhý hlas a teďka vlastně zpívá ty hlavní slova, hraje na kytaru a k tomu jí běží nahrávka na klavír, a díky zpěvu, co je v ní, tak Charlotte zpívá v refrénech dvojhlasně. Nic krásnějšího jsem v životě neslyšel. Rychle vytáhnu telefon, tuhle melodii si chci aspoň nahrát. Natočil jsem více jak půlku písničky a vypnul telefon. Než jsem stihl něco dalšího udělat, uslyšel jsem uslyšel kroky, směřující ke dveřím. Lekl jsem se a vyběhl za klavír, který tu stál. Nakonec jsem uslyšel zavírání dveří a oddychl si. Tohle bylo o kousek.