Lednová HP výzva

Strach

Bál se. Měl strach jako malé dítě. A byl vůbec něčím jiným než dítětem? Bylo mu jen šestnáct a vždycky žil svůj pohodlný život aristokrata, nemusel se vypořádávat s žádnými problémy, díky kterým by dospěl. Až do letoška, do té doby, než jej Pán přijal do svých řad. Jistě, že byl nadšen. Byla to ohromná čest. Jenže Pánův úkol, jeho přání...

„Promluvme si tedy o tom, jaké máš možnosti, Draco." Brumbálův slabý hlas byl naprosto klidný, jako by na něj jeden z jeho studentů nemířil hůlkou, smrtící kletbu na jazyku.

Možnosti... možnosti... Slovo, které mu poslední dobou bylo tak vzdálené, až málem zapomněl, co znamená. Neměl žádné možnosti, už ne.

„Musím to udělat! Jinak mě zabije! Zabije mě i celou moji rodinu!" Poslední měsíce trávil spoustu času přemýšlením o možnostech. Možnostech, jak Brumbála zabít. Možnostech, jak Brumbála nezabít a vyváznout živý. A pořád mu z toho vycházelo jedno – neměl žádné možnosti, vůbec žádné.

Hlas se mu s každým slovem lámal. Snažil se vydržet, ale nešlo to. Než domluvil, hlas se mu třásl a málem brečel.

Jak má, u Merlina, zabít nejmocnějšího kouzelníka dvacátého století? Jedinou osobu, z níž má jeho Pán, ten, který mu onen strašlivý úkol zadal, strach? On, šestnáctiletý nedostudovaný chlapec?

Teď ale Brumbál mocného čaroděje nepřipomínal ani trichu. Byl to obyčejný, zlomený a nemocný, stařec. Pomatený stařec, kterého nenávidíš, domlouval Draco sám sobě. Tak už ho zabij!

Bylo to marné, nedokáže to.

Když se na věži objevili další Smrtijedi, odporně natěšení na to, až Draco konečně vyřkne ta slova, strach se změnil v hrůzu. Naprosto ochromující hrůzu, až Draco myslel, že zemře on, ne vinou Pánova hněvu, že selhal, nýbrž vinou vlastního děsu. Teď už to musel udělat. Dělej, zab ho, křičel na sebe v duchu. Avada kedavra, jen dvě slova. Nebo ON zabije tebe. A matku. Dělej, seber se!

Ať se přemlouval jak chtěl, ruka, v níž křečovitě svíral hůlku, i hlasivky jako by mi vypověděly službu.

„Tak do toho, Draco, doraz ho!" Ano, dorazit. Ne zabít. Muž už byl napůl mrtvý a s každou další minutou se svezl níž a níž po cimbuří.

Ukončíš jeho utrpení, pokoušel se Draco vsugerovat si, a právě v tu chvíli jej někdo hrubě odstrčil. Snape. Nevěděl, kde se tam muž vzal ani jak dlouho už tam byl, poslední minuty příliš nevnímal.

„Severusi... prosím..."

„Avada kedavra!"

Dracův hrůzou otupělý mozek nedokázal úplně pochopit, co se právě stalo, jedno však věděl jistě.

Je po všem.

Strach se pomalu dal na ústup.