Lednová HP výzva

Hovnivál

„A co kdybysme se zašli mrknout na Drápa, stejská se mu po vás, víte?"

Bohužel ani jeden z nich nemohl o Hagridově obřím bratrovi říct totéž, zároveň však cítili, že odmítnout také nemůžou. Drápa viděli naposlet v bitvě o Bradavice, a to už je víc než rok.

„Poďte," zavelel Hagrid, sotva si stihli vyměnit rozpačité pohledy, a tak trojici nezbylo než jej následovat, ať chtěli, nebo ne.

Dorazili k Drápovi domů – nejspíš. Byl to přibližně tentýž kus Zapovězeného lesa, v němž Dráp přebýval před bitvou, Harry si však byl jist, že ten obří – obrazně i doslova – dům tu tehdy nestál. Okolo neuměle postaveného domu, nejspíš Hagridova práce, poněvadž chajda dost připomínala šafářovo vlastní bydlení, jen byla třikrát tak velká, se táhl plot, na jehož konec nikdo z nich nedohlédl. Mohli tak jen odhadovat, jak velký kus lesa teď Drápovi patří.

„Dovnitř rači nepudem, von to brácha nemá rád," prohodil Hagrid, čímž potvrdil Harryho teorii. To stvoření skutečně má dům. „Drápe!" zavolal poloobr hlasitě, až sebou Harry trhl a Hermiona leknutím trochu vyjekla.

„Hagr-id."

To byl Dráp. Vycházel obrovitými dveřmi svého domu a Hermioně připadalo, že je snad skutečně rád vidí. Nebo přinejmenším rád vidí Hagrida.

„Hermy..."

Tak ne. I ji nejspíš vidí rád. Nebo ji přinejmenším poznává. Proč z toho jen neměla pražádnou radost?

„Drápe, ahoj," pozdravila rozpačitě. Z obra neměla vůbec příjemný pocit, natož aby s ním uměla komunikovat.

„No..." Hagrid si zřejmě všiml, jak je situace nepříjemná. „Drápe," oslovil svého bratra důrazně, aby získal jeho pozornost. Někde v pozadí Hermionina mozku probleskla jízlivá myšlenka – mudlové podobně komunikují s mentálně retardovanými.

„Drápe. Ukaž brouky."

Tomuto Hagridovu požadavku z nich nerozuměl nikdo, Dráp ale nejspíš ano, poněvadž kamsi odešel.

„To 'sem ho naučil já," podotkl hrdě Rubeus, když se obr vrátil. „Aby nebyl tak sám, chudák malá... Však víte, já s nim moc bejt nemužu, mam hodně práce."

„Co –" nadechl se k otázce Ron, než ji však stihl doříct, obr před něj s poněkud překvapivou a obrovsky neobrovskou opatrností postavil zavařovací sklenici, v níž byli uvězněni dva brouci. Vedle brouků se krčilo pár seschlých listů a jeden klacík.

„Vyměnit. Starý," řekl v tu chvíli heslovitě Hagrid směrem k Drápovi. Ten se na sklenici podíval, k údivu všech tří bývalých studentů odšrouboval její víčko, a vytáhl hovnivála.

„Ne brouka, troubo! Listy. Klacek."

Dráp hmyz zmateně vložil zpět do sklenice a namísto toho vytáhl všechno ostatní. Zahodil to a ze země sebral jinou větvičku a utrhl čerstvé lístečky, které zase dal k broukům a sklenici zavřel.

„Šikovnej, viďte?"

„Hm." Harry spíš uvažoval nad tím, co chudákovi druhému broukovi, kterého považoval za létavý druh, Dráp provedl, že neplách, když měl možnost.

„Počkat!" vyhrkla najednou Hermiona.

„Co?"

„Drápe. Dej. Mi. Tu. Sklenici," odsekávala jednotlivá slova a pro lepší pochopení střídavě ukazovala na sebe a hmyzí vězení.

„Dě-kuju," vydechla překvapeně, když jí obr svůj majetek opravdu vydal. Od kdy obři poslouchají devatenáctileté šprtky, které jim nesahají ani po kotníky?

„Hermiono?"

„Ticho, Rone."

„Uchm."

„No jo. Je to ona."

„Kdo, Hermiono? Trochu mě děsíš," zamračil se už i Harry.

„Holoubková. Štěnice jedna."

„Nechci nic říkat, ale podle mě je to spíš zlatohlávek..."

„Harry!"

„Promiň."

Když měla Hermiona tuhle náladu, bylo lepší na ni moc nemluvit. Ron to ale za ta léta zřejmě ještě nepochopil.

„Jsi si jistá?" zeptal se totiž.

„Ano, Ronalde, jsem si jistá! Jestli si totiž nevzpomínáš, sama jsem ji taky," ušklíbla se, „chovala ve sklenici."

„No a neměli bychom ji teda pustit?" navrhl Ron váhavě. „Je to přece člověk."

„Ani náhodou." Hermiona se nehezky usmála. „Zaslouží si to. Na, Drápe."