Lednová HP výzva

Popelnice (Romione)

"Zlato, děti, jsem doma!" ozvalo se ode dveří, sotva cvakl zámek.

"No konečně," zavolala v odpověď Hermiona trochu podrážděně. Když však Ron vešel do místnosti a políbil ji, zlehka se usmála: "Co ti tak dlouho trvalo? Poslala jsem tě jen pro obyčejný nákup." Drobný úsměv se změnil ve škádlivý úšklebek: "Pořád se nevyznáš v mudlovských penězích?"

Pravdou bylo, že i když mu žít s manželkou mezi mudly vůbec nevadilo - byl ostatně synem svého otce -, mudlovské mince, mírně řečeno, nemiloval. Ani po deseti letech od toho, co se jim narodila dcera a přestěhovali se do zcela mudlovské části Londýna, pencím a librám tak docela neporozuměl, možná proto, že většinou nakupovala Hermiona. Tentokrát však důvod jeho zdržení nespočíval v bezradnosti u pokladny.

"Ehm," odkašlal si a snažil se vymyslet, jak pokračovat, aniž by ho Hermiona rozčtvrtila tím nožem, jímž zrovna dětem krájela zeleninu ke svačině. "To taky, ale..."

"Ale...?"

"Hned jsem zpátky." Ať chtěl původně říct cokoli, rozmyslel si to. Za muže mluví činy, nikoli slova.

Hermiona předpokládala, že se vrátí s taškou nákupu, kterou, jak předpokládala, nechal v předsíni, a tak na něj zůstala chvíli tupě zírat, když...

"Ronalde Biliusi Weasley!" zasyčela mu do obličeje tak, aby to nezpozorovaly děti, které spolu u stolu hrály jednu z mudlovských deskových her, jež jim pořídila.

"Našel jsem ho u popelnice," snažil se on stejně tiše obhájit, že místo nákupu přinesl krabici se štěnětem. "Nemohl jsem ho tam nechat, vždyť by zmrzlo!"

"Měls toho psa odnést do út-"

Hermionino vrčení přerušil Hugo: „Jakýho psa?"

Teď už zpozorněla i Hugova sestra.

Hermiona v duchu zaklela, Ron naopak zajásal – je zachráněn! Možná...

„Váš táta se zbláznil a přinesl domů psa," oznámila dětem Hermiona. „Ale teď se zase hezky sbalí a odnese ho jinam," dodala rychle.

Jak se dalo čekat, děti nesouhlasily

„Mami, necháme si ho, prosím!"

„Tati, ukaž. Jé, ten je roztomilej! Mami, prosím!"

„V útulku mu bude -" pokusila se to zastavit Hermiona.

„Budeme se o něj starat!"

„- líp," dořekla bezmocně. Samozřejmě věděla, že to není pravda, odmítala ale mít doma psa. I když jí nedávno zemřel Snížek, její kocour – Ron ho mimochodem nesnášel stejně jako předtím Křivonožku – dál zůstávala kočkomilkou.

„Víš, že kecáš," pošeptal jí tak, aby to neslyšeli Hugo s Rosie, Ron, který naopak vždycky chtěl mít psa. Nebo hafoně, když už byl ten kouzelník. Jako malému mu říkali, že by se pejsek mezi tolika dětmi necítil dobře – což, musel zpětně uznat, byla pravda – a když nastoupil do Bradavic, nemělo cenu žadonit o zvíře, jež by si nemohl vzít s sebou. Po škole si sice díky penězům, které byly Triu vyplaceny za celou tu lapálii s Voldemortem, pořídil vlastní bydlení, kam se ale po roce nastěhovala Hermiona i s těmi svými zatracenými kocoury, jedním horším než druhým. Pes tak opět nepřicházel v úvahu.

Tohle ale byla šance.

„Ukaž mi to zvíře," zabručela podrážděně Hermiona. Byli na ni tři, neměla šanci vyhrát.

Místností se rozezněl jásot, v němž se Hermionino nešťastné „Ministryně kouzel nevládne ani vlastní rodině" dočista ztratilo.

„Že já blbá souhlasila!" nadávala Hermiona po roce, když kolem ní proběhl Čmuchal a ohodil ji bahnem.

„Miláčku, přece bys toho chudáčka malýho zase nevyhodila."

„Malýho... kdo mohl tušit, že z něj vyroste něco – ať je to cokoli - velikosti Tesáka?"

Ron si vzpomněl na veliké tlapy, které štěně už tehdy mělo, a ušklíbl se: „Já."