Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Třináctý

Otočil se na Kyryho a okamžitě jej praštilo do očí, co je na něm jinak. Kousl se do rtu a přejel mladšího pohledem - tak nějak nevěděl, jestli by se k tomu měl vyjadřovat, nebo dělat, že nic nevidí... Nakonec ze sebe dostal jen: „Uhh... Dneska žádný obvaz, ani náplasti...? No, copak tě to popadlo~"

„Řekl jsem si, že ti povyprávím pohádku na dobrou noc," odvětil s pokřiveným úsměvem. Snažil se znít klidně a odměřeně, ale v duchu byl zmítán strachem a nejistotou. Nevěděl, jestli je na tohle upír připravený; nevěděl, jestli je ON SÁM připravený... Takže se lehce zoufale zasmál, ruce schovávaje za zády. „Ale moc si na tohle nezvykej... Rozhodně je budu i nadále nosit venku." Po tomhle sebou plácl na postel, přičemž zůstal nějakou dobu jen tak ležet a zíral do stropu.

Překulil se na bok, čelem k mladšímu a zadíval se na něj. „Taaaakže...? Budeš vyprávět...?" zamumlal po nějaké chvíli ticha, které upíra značně znervózňovalo, protože chtěl vědět, co se Kyrymu sakra stalo a proč má na rukou... Tohle.

„Šestnáct let," zamumlal po značně dlouhé pomlce mladík, s pohledem stále upřeným někam na strop nebo snad až do jiné dimenze. „Šestnáct let života v laboratoři... Vyrůstalo nás tam sedm, všichni podobně staří, každý s jinými schopnostmi... A už odmala nás krmili bludy; že jsme výjimeční, speciální, že nás za to lidé nenávidí - prý zavraždili naše rodiče a teď pátrají i po nás... A že prý my máme moc a právo, co právo... POVINNOST, tyhle odporné lidi zničit a pomstít naše rodiče... Až u organizace jsem se dozvěděl, že to byla lež za lží; všechny nás uměle vytvořili... Projekt KR... Monstra z laboratorních podmínek připravovaná na to, aby se z nich staly zbraně vraždící kohokoliv na lusknutí prstů..." Odmlčel se, jelikož si potřeboval urovnat myšlenky, aby jeho řeč dávala alespoň trochu smysl. „Ne, nemám z toho žádná traumata... Žádné klišoidní sci-fi. Náhodou se k nám chovali pěkně... Možná proto jsme jim tolik věřili a poslouchali je na slovo... Tyhle jizvy," z ničeho nic zvedl pravou ruku, „mám zkrátka proto, že nás často napojovali na přístroje, aby mohli kontrolovat životní funkce, dávali nám séra, abychom byli silnější, dravější... Ale dříve, než nás mohli vypustit, organizace jejich plány odhalila a vtrhla do komplexu laboratoří... Doteď si pamatuju ten okamžik, když jsme spoutaní klečeli na studené podlaze, jenom v nemocničních košilích, u hlav přiložené hlavně zbraní... A čekali jsme, jak se rozhodne vedení... Byli jsme jako ti psi, kteří hlídali Berlínskou zeď... Asi jsi o nich slyšel: zvířata vycvičená na zabíjení, která za to nemohla, protože je tak vychovali nejhorší stvůry - lidé... Ale pykala za to ona, protože po pádu Zdi nikdo nevěděl, co s nimi, když uměla jen zabíjet... Takže pak je stejně museli nechat utratit... Podobný osud potkal i sedmdesát-třicetjedničku... Nenechala si rozmluvit svůj výcvik a ideje, jimiž byla naočkována z laboratoří... Myslím, že jí dali jakési sérum do jídla, aby zemřela pokojně ve spánku a netrápila se... Stejné sérum použili i na sedmdesátčtyři-nulašestku... Ten se zbláznil z toho, že celý jeho život byla lež; nedokázal to unést..." Skousl si rty a poškrábal se na špičce nosu. „A nás, ti kteří si nechali otevřít oči a pochopili, rozdělili tak, abychom se už nikdy nemohli vidět. Ani nás nenechají se navzájem kontaktovat, abychom spolu neplánovali zničení lidské rasy... Stejně jako nás nemůžou propustit, abychom nezačali páchat nekalosti. Přičemž na nás hledí přes prsty a nikdy nepřestávají být ostražití..."

„O-Oh..." dostal ze sebe, přemýšleje, jak na tohle normálně odpovědět. Zkrátka... Se na něj teď vysypalo až moc informací... Z čehož pochopil víceméně jen to, že na posteli leží s laboratorním experimentem... Jo... To vlastně docela dost věcí vysvětlovalo, když se nad tím zamyslel... „To mě mrzí," řekl nakonec a zlehka projel Kyrymu prsty vlasy. „A cením si, žes mi tohle řekl... Protože hádám, že se s tímhle moc nechlubíš, takže na to, že se známe asi dva dni..." ztichl, a pak se posadil na posteli, aby na Kyryho lépe viděl. „A věř mi, že já jsem ten poslední, kdo by na tebe začal kvůli tomuhle koukat skrze prsty. Ať už jsi vyrůstal, kde jsi vyrůstal... Jsi pořád stejně fajn."