Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Třicátý

Smrákalo se, krajinu postupně halil popelavý plášť nastupující noci a oni společně seděli na balkóně a pozorovali hvězdy... Nebo dost možná jen tak zírali do prázdna, snažíce se vstřebat události dneška. E.tE2.0 jim toho totiž zrovna dvakrát moc neprozradila. Maximálně pár nových drobností; jelikož organizace ohledně tohoto typu démona nevedla podrobné záznamy; které ovšem ve srovnání s množstvím urážek a zlých vtipů byly zcela zanedbatelné. Během odpolední hodin navíc Rosenwille obdržel od Migela esemesku, že Brian by to přežít měl, ale že je v kritickém stavu a že by bylo vhodné, kdyby se za ním zastavil nějaký rodinný příslušník. No a po Henriettě se zase slehla zem, což na jednu stranu bylo velice dobře... A na druhou stranu zase špatně.

Zlehka hladil Kyryho po stehně, tiskl se k němu a zíral do noci; přišel si tímhle vším tak strašně unavený... Oproti těm misím, na které ho vypravovali předtím, byl tohle zkrátka strašný skok kupředu - a jemu jako jediná pozitivní věc na tom celém skoku přišel tak maximálně Rosenwille, ke kterému se momentálně tulil; a ani s tím si vlastně nemohl být jistý, jak to pak bude; jasně, Kyry mu předtím slíbil, že si zavolají, ale to taky vůbec nemusela být ve finále pravda... Upír, který byl doteď zticha, si nevědomky hlasitě povzdechl a trochu se ze všech těch negativních myšlenek a obav zamračil.

„Neboj," špitl, když si všiml blonďákova výrazu. „Vím, že všechno tohle je jedna velká jízda na horské dráze, ale já ti slibuju, že to nějak zvládneme... Společně... Brian určitě budu v pořádku a zatím rozhodně nemám potvrzeno, že by se ten démon usídlil v něm... Vlastně bychom neměli dělat žádné ukvapené závěry..." Na pár minut se odmlčel, zatímco se v duchu trochu uklidňoval vyjmenováváním souhvězdí, jež byla toho večera viditelná na obloze. „A jak říkala E.tE - měli bychom být ostražití a bedlivě sledovat okolí." Přesně tak to sice drahá loli neřekla, ale jemu bylo hloupé opakovat její slova, jež byla: „Aby vám ty prdele nenatrhl někdo jiný, než vy sobě navzájem."

„Já žádné ukvapené závěry nedělám," zamumlal, jako kdyby celé odpoledne nesýčkoval, že Brian umře, oni umřou, jeho žába umře a Henrietta bude tančit tango s Rosemary na jejich hrobech. „A radši se nechám zamordovat, než poslouchat tu malou, rozpixelovanou, otravnou... -" jeho nadávání na Eternity bylo přerušeno tichým vrznutím dveří, které se ozvalo z jejich pokoje. Upír zmlkl a zaposlouchal se; zdálo se mu, že slyší tiché kroky a chraplavé dýchání... Ale bylo to tak tiché, že nic neříkal a jen po očku pozoroval Kyryho, jestli to slyší taky.

Samozřejmě, že zaregistroval ono vrznutí dveří, a pak tiché dýchání a kroky... Ale vůbec se mu nezamlouvalo, že je nedokázal k nikomu přiřadit. Jelikož mu bylo jasné, že kdyby se teď v jejich pokoji zjevila služebná, tak by ječela, fňukala a posmrkávala na celé kolo. Anebo by jim začala mlátit na dveře a něco ječet. Rozhodně by se neplížila okolo jako nějaký masový vrah. Proto pohledem vyhledal Mavericka, aby se ujistil, že to není jenom výplod jeho bujné představivosti. „Slyšíš to taky?" vydechl potichu, aby mu mohl rozumět jenom blonďák vedle něj.

„Jo," špitl a ještě pár vteřin poslouchal - poté se ale pomalu začal zvedat a ústy mladšímu naznačil větu: „Jdu tam". Pohyboval se co nejpomaleji, hlavně aby pod ním nějaké prkno nezavrzalo nebo příliš hlasitě nedupl jednou ze svých těžkých, vojenských bot. Když konečně zdolal ten asi metr, který jej dělil od balkonových dveří, zhluboka se nadechl a zakryl si dlaní oko s kamenem, který mu tou nervozitou zase svítil jako žárovka, a on nechtěl, aby jím na sebe upoutal pozornost - předtím, než se ale vydal do pokoje, se otočil zpátky na Rosenwilla, jestli jde taky.

Ten už se ladně a úplně tichounce vyhoupl do stoje, načež několika malými krůčky překonal vzdálenost mezi místem, kde doposud seděl, a upírem. „Přece bych tě v tom nenechal," špitl téměř neslyšně, přičemž tak nějak automaticky rukou přejel po délce svého opasku, aby se ujistil, že Vílí plameny jsou na svém místě.