Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis První

Toby aka gore-whore

Akane aka MeNecropolis

Nervózně si prohrábl své tyrkysové vlasy, ale dával si opravdu pozor, aby si tím neodkryl pravé oko, jež schovával za rovnými prameny spadající mu k úzké bradě. Už tak stačilo, že přitahoval pozornost vzezřením třináctiletého klučiny, který se rozhodl celému světu ukázat, jaká je to chodící duha. Ale jemu se zkrátka pastelové barvy líbily... A lamy taky. (O čemž vypovídal jeho bílý kufr posetý spoustou obrázků a nášivek těchto zvířátek.) Skousl si rty, poupravuje si černý kožený choker s malinkým růžovým drahokamem majícím mnohem větší cenu a význam, než by se mohlo zdát. Věděl, že se tady má sejít se svým momentálním spolupracovníkem, který mu byl přidělen speciálně na tuto misi... Jenže se mu nikdo neobtěžoval sdělit něco dalšího, jako například jak jeho kolega má vypadat, odkud přijde a co je vlastně zač. Uvědomoval si, že povolání lovce se může věnovat různorodá skupinka lidí a často to u nich ani nešlo na první pohled poznat. (Ostatně dvaadvacetiletý klučina, jenž měřil 153 centimetrů a nevážil ani padesát kilo byl zářným příkladem.) Tak tu jen postával, opřený o zeď nádražní budovy, žmoulal v ruce, od zápěstí až po loket zamotané v obvazech, dva lístky na vlak do největšího zapadákova v Americe a šeříkovým okem sjížděl pohledem každého procházejícího.

„Sakra práce! Vyseru se na to!" pomyslel si a měl chuť někoho nakopnout; navenek se ale tvářil naprosto prázdně a dál kráčel nádražní halou. Už teď měl téhle mise dost. Po tom pitomém nádraží běhal už asi půl hodiny, na zádech vláčel přecpaný batoh a neměl nejmenší tušení, koho tu má hledat. Tedy, věděl, že ten někdo je jeho nový kolega... A taky věděl, že mu vtloukali do hlavy, jak ten kolega vypadá... Jenže jediné, co si pamatoval, bylo to, že je vážně malý, protože potom už se mu nechtělo poslouchat a radši tenkrát začal pod stolem koukat do mobilu. No a co. Tak měl zajímavější věci na práci, než poslouchat neustále svoje nadřízené... Třeba scrollovat Instagramem. Šlehl tím nejděsivějším pohledem, co dokázal udělat, po skupince lidí, která na něj zcela očividně zírala; bylo mu jasné, že je to kvůli té roušce přes pusu, pásce přes oko, pod kterou něco růžově svítilo, piercingům na krku, nebo dost možná dlouhému plášti, který nosil i v tomhle horkém letním počasí. Nebo že by jen zírali na tu tlustou vrstvu opalovacího krému, který měl namazaný všude po těle? Těžko říct. Možná zírali na to všechno dohromady. Odfrkl si a vykráčel ven z haly, jeho těžké vojenské boty při tom hlasitě klapaly o podlahu, takže už se za ním otáčeli naprosto všichni. Když byl konečně venku, zalezl pod nejbližší stín a rozhlížel se okolo sebe. Hledal někoho "moc malého na svůj věk"... Uvnitř v hale nikdo takový stoprocentně nebyl, nebo to tedy nebyl ten, koho hledal - pár lidí už takhle zastavil a na otázku "Dobrý den, vy jste lovec?" mu byly odpovědí jen nechápavé výrazy a jeden dětský pláč, kdy špatně odhadl věk a vrhl se k hodně malému klukovi, kterého svým zjevem zcela evidentně zděsil. Pohled mu padl na cosi extrémně duhového kus od něj. „Hm... Že by konečně on?" zamumlal si pro sebe. Byl malý? To tedy sakra jo. Vypadal divně? Docela. „Jo to by mohl být ten lovec... Nebo skočím po dalším dítěti a odvedou mě odsud jako potencionálního pedofila. Meh. Yolo." Po tomhle vnitřním rozhovoru se vydal směrem k té malé hromádce duhy, která se opírala o stěnu budovy. „Dobrý den, vy jste lovec?"

Jediným odhaleným okem si přejel nově příchozího a neubránil se letmému úsměvu. Čekal všechno možné, ale tahle osůbka před ním mnohonásobně předčila všechna jeho očekávání. Už teď mu bylo jasné, že tahle mise se ponese ve velice zajímavém duchu. Posunul si padající ramínko bílého nátělníku, na němž nosil nápis "LOVE IS NOT A SIN" (I když tak nějak úplně nevěděl, co se tím myslí. Zkrátka jej dostal od svého kolegy k Vánocům se slovy „Pro tebe jako dělané," a ta duhová písmenka se mu tak zalíbila, že si tenhle kousek oblečení našel cestu do jeho každodenního šatníku.) a natáhl k nově příchozímu pravou ruku, kterou mu zdobila hromada nádherně barevňoučkých náplastí. (Některé, na něž byl vážně hrdý, měly dokonce potisk s jednorožcem či mořskou pannou.) „Ano, to jsem. Kyry Rosenwille, lovec třídy A, těší mě." Rozhodně nemusel zmiňovat svoji hodnost, vlastně to ani původně neměl v plánu, ale chtěl tomu vysokému, tmavému fleku před sebou, jehož hodnost odhadoval tak na S, dokázat, že rozhodně není žádný nováček.