Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Poslední - Epilog

„Dokážeš si to představit, že už konečně můžeme jet domů?" otočil se na upíra Rosenwille, zatímco seděl u svého netbooku, píše závěrečnou zprávu organizaci. Skrze okna do pokoje prostupovaly paprsky ranního slunce mající neskutečnou sílu a ozařovaly zpola sbalená zavazadla. „Nevím jak ty, ale já se neskutečně těším na svůj byt... A taky na to, že už se nebudu muset živit jenom proteinovýma tyčinkama a polévkami ze sáčku... Jak se vrátím, tak si zajdu co té nejlepší cukrárny a odměním se dortem a zmrzlinovým pohárem." Henriettu nechali předchozího večera zavést do nemocnice, přičemž se znovu setkali s oněmi záchranáři... Přičemž Mexičan byl ještě přívětivější a Árijec ještě více otrávený, dokonce je podezřívaje, že to není žádná náhoda, že našli už druhého teenagera v tak žalostném stavu. No a samozřejmě, že po návratu na hotel blonďák lehce pomohl Rosenwillovi se vzpamatovat z onoho chapadlového zážitku... Možná právě proto byl teď mladší plný energie a usměvavý jako sluníčko.

„Hm, jo, super, nemůžu se dočkat," odvětil s mrtvým výrazem ve tváři, leže na zemi, s nohama opřenýma o zeď - jemu se totiž "domů" až tolik nechtělo... Vždyť převážně jej tam čekalo jen milion přednášek od lovců o tom, že se zase choval jako sebestředný kokot, kurvil vyšetřování, no a bylo mu jasné, že jakmile se lovci dopátrají k tomu, co má společného s Brianem, a jako, že oni se k tomu dopátrají velice snadno a rychle, tak to teprve bude terno... A navíc, tak nějak tušil, že pokud si vedoucí organizace všimnou toho, jak je Rosenwille pokousaný, tak se snadno dovtípí, co se na misi dělo, a on dostane zákaz přiblížení ke Kyrymu minimálně tak na padesát metrů.

„Ještě dneska ale asi budeme muset zůstat tady, jelikož nám asi pak vedení dá vědět, kam se máme dostavit, takže by asi byla naprostá hloupost někam cestovat," mumlal si mladší částečně pro sebe, částečně tak nějak do éteru. Možná by i zaregistroval, jak je upír z toho všeho tak nějak špatný, jenže se bohužel momentálně soustředil na sepisování všeho, co se tu za poslední dny událo... A že toho bylo požehnaně! Navíc; řetězec událostí se zdál nekonečný a neskutečně spletený do nepřehledného chuchvalce... Plus v něm sakra podstatnou roli hrál právě Maverick.

Chvíli ještě ležel na plesnivém koberci, a když začínal mít pocit, že bude brečet, tak se posadil, dolezl ke Kyrymu, položil mu hlavu na rameno, přitiskl se k němu a zamumlal: „Viď, že si mě nezablokuješ v mobilu, jakmile dorazíme zpátky, že ne?" Zkroušeně pozoroval obličejík mladšího a čekal, co mu odpoví... A snažil se pohledem nesklouzávat k obrazovce počítače, protože mu bylo jasné, že tam bude spousta odstavců o něm, a že chvála to zrovna nebude.

„Ale prosím tě, proč bych to dělal?" zavrtěl hlavou Rosenwille, přičemž ale nezvedl hlavu od obrazovky. „Aby bylo jasno... Já... Vážně tě mám rád... Nedokázal bych ti něco takového udělat. A vlastně bys mi neskutečně chyběl." Jeho slova byla přerušována rytmickým ťukáním tenkých prstíků do klávesnice počítače, kde naskakovaly další a další řádky popisující jejich misi.

Zmlkl, protože tohle nečekal; i když, těžko říct, co vlastně přesně čekal... Dál neodtrhával oči od Rosenwillovy tváře, zíral na něj jako na svatý obrázek a přemýšlel, co na tohle nějak elegantně odpovědět - jenže jediné, co jej napadalo, byly věci jako "Kyry, vezmi si mě", nebo "Musím tě představit své ropuše, budeš se mu líbit, ale ne víc než mně, protože já tě naprosto zbožňuju a nejradši bych ti snědl obličej, kdybych věděl, že ti pak zase doroste".

Dál, bez jediného pohledu na blonďáka, připisoval vše podstatné a důležité, přičemž se vždy zastavil jen na malinkou chvilku, aby mohl popřemýšlet nad vhodnou formulací či pasujícím slovem. Jakmile byla zpráva hotova, rozhodl se ji znovu pročíst a po sobě zkontrolovat. Když nad tím tak přemýšlel... Upírova role zde byla velice zásadní. Bez něj by vlastně tenhle případ ani neexistoval. Kdyby nebylo jeho, Mary by nemusela odejít od rodiny do tohoto zapadákova, nenarodil by se Brian... No a kdyby nebylo kluka, jehož nenáviděla vlastní matka a jenž kvůli tomu sklouzl k sebepoškozování... Nikdo nový by se nepřidal k partičce emařů, nevyvolal by s nimi démona... Který by se do nikoho nezamiloval. Vlastně se jednalo o dominový efekt aplikovaný v reálném životě. Sotva si to uvědomil, sklouzl pohledem na Mavericka, pak zase zpátky na obrazovku... Maverick, obrazovka, Maverick, obrazovka, Maverick... Náhle se Rosenwille zhluboka nadechl, označil polovinu odstavců ve své zprávě a... Zmáčkl "delete".

Chvilku předtím už však upír neodolal a přeci jen očima sklouzl k obrazovce a začal zprávu pročítat... Takže když viděl polovinu své četby jen tak mizet, málem vyjekl "Hej, já to ještě nedočetl,", ale pak mu došlo, co Kyry vlastně udělal... A tak nějak mu došla slova a jen se na mladšího s neesteticky pootevřenou hubou podíval. „Proč... Jsi to smazal..?" dostal ze sebe nakonec nevěřícně.

Pobaveně se pousmál, přičemž si odhrnul vlasy spadající mu do obličeje, aby se mohl na staršího pořádně podívat. „Já nevím..." začal schválně odpovídat pomalu, aby mohl upíra co nejdéle napínat. „Možná... Možná mi nepřišlo fér, abych takhle osočoval a udával svého přítele, nezdá se ti?" Nečekal však na žádnou odpověď a okamžitě si přitáhl Mavericka do dlouhého vášnivého polibku...