Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Čtrnáctý

S prudkým škubnutím se probudil, přičemž okamžitě vyletěl do sedu. Peřina byla odkopnutá někde na druhém konci postele, on celý zpocený, nedokázal popadnout dech a teprve až prudce zaťal své nehty do dlaní, uvědomil se, že se třese po celém těle. „Ne, dneska ne," zaúpěl tiše zatímco sklouzl na zem z postele (Vážně děkoval osudu, že tentokrát jej Maverick nedlábil jako plyšového medvěda.), kde se posadil do tureckého sedu, snaže se začít meditovat. Vydržel tak ale pět minut maximálně; proti tomuhle byl i nějaký vnitřní klid krátký. „Čerstvý vzduch, potřebuju na vzduch," špitl si pro sebe, když se začal tiše plížit ke dveřím od pokoje.

„Uhhh... Jsi v pořádku?" ozval se, protože se probral zhruba tak ve chvíli, co sebou mladší předtím tak trhl (- ano, budík upíra den předtím neprobral, ale teď jej vzbudilo jen škubnutí... Asi nějaká černá magie.), a nechtěl Kyryho rušit při tom, co vytušil, že měla být meditace. „To jsi měl nějaký zlý sen, nebooo...?"

,Noční můru, která pokračuje i po tom, co se vzbudím,' pomyslel si trpce Rosenwille, ale nahlas řekl něco jiného: „Jenom se potřebuji trochu projít... Vyčistit hlavu... Však to znáš... Neboj, budu brzy zpátky." Ještě na ujištění přidal milý úsměv, ale nečekal ani na Maverickovu reakci a rovnou vypadl z pokoje.

„Oh... Tak fajn, když to říkáš..." zamumlal po tom, co za Kyrym zapadly dveře. Nějak už se tím nezaobíral, věřil, že to asi nic moc důležitého nebude... Protože po tom, co mu včera mladší řekl, pevně věřil, že už o sobě žádná horší tajemství nemá. Maverick se tedy vyhrabal z postele a rozhodl se, že když už je tam takhle sám, tak se aspoň v klidu nají a převlékne... Takže po tom, co si zase ne zrovna elegantním způsobem vycucal pytlík s krví, natáhl na sebe nějaké oblečení, upravil se v koupelně a sedl si zpátky na postel, zkrátka čekal, až se Kyry zase vrátí.

Po zhruba půl hodině od odchodu mladíka s tyrkysovými vlasy se dveře do pokoje otevřely a v nich stál Rosenwille. Bosé nohy a pyžamo s kaktusy prozrazovaly, že předtím opravdu zmizel ve spěchu. „Tak jsem tady," špitl s neutrálním výrazem, prosmýkl se okolo blonďáka a svalil se na postel, kde zůstal několik minut nehnutě ležet.

„To vidím, že jsi tady... Ale vypadáš, jak kdyby se tě při cestě zpátky pokusila ošoustat Henrietta..." prohlásil. „Vážně jsi v pořádku? A to jsi běhal venku bos?" zeptal se starostlivě při pohledu na nohy mladšího; ani nějak nečekal na odpověď na otázku, jestli se Kyry v pořádku, protože Maverickovi bylo jasné, že není, a zvedl se z postele. „Jdu na balkon... Si zakouřit. A ty se zatím rozhodni, jestli dneska vůbec budeš schopný něco dělat, protože na to zatím moc nevypadáš."

„ Neboj... Budu v pořádku," zakňučel, aniž by se viditelně pohnul. „Bylo to i horší... Tohle mě nemůže zastavit před vyšetřováním." Na posteli se válel ještě tak dalších zhruba pět minut, možná i víc, než se zvedl a šouravým krokem doťapkal ke kufru. Rychle se převlékl do bílých kraťásků s nášivkami hvězdiček a růžového nátělníku s obří lamou a nápisem "No drama Llama", načež si sedl na zem a pokusil se meditovat znovu.

Na balkoně vykouřil tak tři cigarety, a když nakoukl zpátky do pokoje a viděl, že Kyry zase medituje, nebo se o to minimálně snaží, rozhodl se ho nerušit a usadil se radši na zem na balkoně.

Opravdu se pokoušel vyčistit si hlavu a přenést se alespoň na zlomek okamžiku do stavu, v němž obvykle nabíral novou sílu a kde se regeneroval, ale ne a ne se mu to povést. Jako by to mu něco zásadního bránilo. „Fajn, tohle asi nepůjde," zamumlal nakonec s povzdechem, otevíraje oči.

„Tak co?" houkl, když slyšel, že si tam Kyry něco mumlá, a naklonil se otevřenými dveřmi do místnosti. „Podívej, pokud si potřebuješ dneska lehnout a ležet, venku můžu chodit a vyzvídat i já sám. Sice to v půlce případů asi skončí katastrofou, ale..." starostlivě mladšího pozoroval.