Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Patnáctý

„Já jsem kurva věděl, žes měl zůstat ležet doma na posteli a nikam nelézt, ale neeeee," Maverick se sklonil ke Kyrymu a svými nadávkami na to, jaké je mladší nezodpovědné střevo, na sebe také upoutal pozornost tlustého policisty. „Vy už jste tu zase?" zeptal se zničeně. „Jo, ale zase jdeme. Dál se tu v klidu tulte s tou mrtvolou, až vás to přestane bavit, tak v penzionu jsou další dvě. Nazdar." S tím sebral Kyryho ze země a vydal se s ním ven.

Upír mohl ještě zaslechnout nějaké lamentování spojené s popotahováním a polohlasnými vzlyky drahého policajta... Ale to jenom do doby, než se zaklaply dveře a oni zase stáli na ulici, kde na ně mezi korunami stromů slabounce dopadaly sluneční paprsky. „Děkuju," špitl mladík s tyrkysovými vlasy, lehce potřásaje hlavou, „ale nemusíš se o mne bát... To bude v pohodě... Jenom musím..."

„Žádné 'musím', jdeme zpátky a ty si lehneš," prohlásil tvrdohlavě a vydal se směrem k hotelu. „Já si konečně najdu někoho, kdo mě sere míň, než většina lovců, tak toho někoho nenechám někde zkolabovat," pokračoval, zatímco rychlým krokem procházel ulicí, s Kyrym stále v náručí. „Jestli na hotelu nechceš být sám, fajn, budu v tom pokoji sedět s tebou, ale rozhodně tě nenechám někde běhat, když ses tu sesunul na podlahu."

„Fajn, fajn," zamumlal unaveně a chabě se pousmál. Vážně by byla pošetilost hádat se s upírem, který je větší než vy, pravděpodobně silnější a ještě vás má v hrsti... Teda v náruči. „Tak si dneska trochu odpočineme, jo? Ale zbytečně to s tou péčí nepřeháněj, vážně budu v pořádku."

„Jasný, jasný..." pokrčil rameny, spokojený, že se s ním Kyry nehádá; protože se děsil toho, že by mu mladší rozkázal ho pustit a nechat dál vyšetřovat... A s tím už by pak Maverick udělal velké nic. „A to se ti tohle stává často, nebo ti je dneska prostě jenom výjimečně divně?"

„Vcelku často," rozhodl se po chvíli ticha přiznat barvu. „Ale ne zas TAK moc často... Víš co, to asi bude tím mým pobytem v laboratoři." Věděl, že lže, ale ve výsledku to vlastně úplně lež nebyla... A upír stejně nemohl nic tušit.

„Hm... Tak fajn. Ale stejně to nenechám být jen tak a dneska na tebe dám pozor," ušklíbl se a trochu si upravil Kyryho v náručí. „A taky ses mohl zmínit, že takhle občas padáš... Hlavně, že ses mi pochlubil, žes vyrostl v laboratoři," potřásl hlavou - už se ale blížili zpátky k penzionu, takže se rozhodl konverzaci utnout a zmlkl, protože nechtěl, aby se na ně uvnitř zase vyřítila Henrietta, jakmile by je zaslechla.

„Já se zrovna dvakrát chlubit nepotřebuju," špitl Rosenwille, zatímco přivřel očka, vychutnávaje si mírné kolébání v náruči, jak jej upír opatrně nesl. Když vešli dovnitř, panovala zde stejně pochmurná a tíživá nálada jako vždycky. Chodbami se roztahovalo enormní ticho, které jako by tisklo všechno k zemi nebo stlačovalo do koutů. Po Henriettě ani vidu ani slechu... Což bylo jedině dobře.

V naprosté tichosti zdolal schody a vplížil se s Kyrym do pokoje. Tam jej opatrně položil na postel, poté si zhluboka oddechl a kecl sebou na plesnivou zem, kde se usadil do tureckého sedu a zíral na Kyryho na posteli. „Tak... A teď co? Budeš spát? Nebo si chceš povídat? Plánovat, co budeme dělat dál?"

„Spát? To ani v nejmenším," prohlásil mladší rozhodně, protože si moc dobře uvědomoval, že by jej tak akorát pronásledovaly noční můry. „Pojďme si raději o něčem povídat... Nějaké fajn téma... Napadá tě něco?"

„Uhh, radši mě nic nenapadá," prohlásil po chvíli přemýšlení. „Takže ti dávám privilegium zvolit nějaké téma~"

„Dobře," pousmál se a při tom se přetočil na posteli tak, aby měl alespoň částečný výhled na blonďáka. „Kdyby to bylo moc osobní, tak prostě řekni, že nechceš odpovídat... Jenom mě prostě zajímalo... Cos vlastně dělal, když jsi byl ještě naživu? Kde jsi žil? Co tvoje rodina?"