Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Šestnáctý

Nechával na sebe dopadat horkou vodu, zatímco se kousal do rtů, aby nevydal jediný zvuk. Tiskl se k oné odpudivé, plísní polezlé stěně, zatímco se mu hlavou honilo snad milion myšlenek. Uvědomoval si, že tohle je špatně, že by neměl... Ale copak to byla jeho vina? On se nikdy neprosil, nechtěl to tak. Snažil se nemyslet a spíše se vcítit do momentu, aby se jeho tělo vrátilo co nejdřív do normálu a tenhle stav jej přestal trýznit. Doufal jen, že na to Maverick nepřijde... Nedokázal by mu to vysvětlit a tak nějak tušil, že by jej tím asi ranil... Nebo zhnusil. Cítil, jak se třese, dokonce měl pocit, že slyší svůj zběsilý tlukot srdce, však nesměl vydat ani hlásku...

Po tom, co se vyječel do polštáře, vykouřil několik cigaret a třískl si hlavou o plesnivou zeď, se konečně jakž-takž uklidnil. „Vydržel jsi bez šoustání tolik let... Jeptišky to taky vydrží..." mumlal si pro sebe, zatímco pochodoval v kruzích po pokoji. „Nenecháš se nějakou chodící duhou s pálivou šmoulí krví vyvést z míry, ne? Buď chlap, Mavericku..." promlouval si usilovně do duše.

Ničilo jej to, protože si stále uvědomoval, co dělá a... Tak nějak chtěl přestat. Jenže jeho tělo se jej snažilo přesvědčit o opaku. Tyhle stavy by nezvládl o moc déle, už dneska se přemáhal až přespříliš. Nejlepší by bylo prostě někam zalézt a mít nějaký čas pro sebe... Jenže to si na misi nemohl dovolit. A s tímhle ani organizace pomoci nemohla.

Po několika dlouhých minutách mu seplo, že je tam Kyry moc dlouho... A že si nevzal ručník, věci do koupelny, nic... A začal se o mladšího bát. Sakra, dneska už na zem padl jednou, a teď měl navíc v hrudi kousanec od upíra... Mavericka přepadly obavy, že se Rosenwillovi něco stalo, takže se přišoural ke dveřím od koupelny a nalepil se na ně. Nic... Jenom šum vody. To blonďáka moc neuklidnilo. Zkusil vzít za kliku, ale jakmile zjistil, že dveře nejsou ani zamčené, ještě neotevřel dokořán a aspoň se rozhodl mladšího varovat: „Jdu dovnitř, takže jestli ještě žiješ, tak se nějak zakryj." A s tím dokořán rozrazil dveře.

Byl jako v transu, tudíž si ani neuvědomoval, že na něj Maverick mluvil. Došlo mu to až v okamžiku, kdy se dokořán otevřely dveře... Měl chuť se propadnout do země, měl chuť ječet, zmizet, poslat upíra do háje, začít se vymlouvat, prostě cokoliv, ale to už bylo pozdě; blonďák stál na prahu, s nádherným výhledem na sprchový kout... Kde byl ke zdi přitlačený nahý Kyry svým vlastním stínem, který do něj tvrdě přirážel a škubal jej při tom za vlasy.

„..." Nevěděl, co má říct, a především byl navýsost uražený. Jasně, Maverick nebyl zrovna 10/10, ale když už někdo ošuká radši vlastní stín, než vás, to docela zabolí. „No... Aspoň vím, že žiješ," zamumlal, vycouval z koupelny a zapráskl za sebou dveře.

Zničeně zaúpěl a tentokrát ne proto, že by do něj stín tvrdě přirazil - ten totiž nechal ze sebe vystoupit a zase se vrátit do klasické, nepohyblivé, neživé formy. Ani se nenamáhal s tím se oblékat a prostě vypálil ven z koupelny se slzami v očích. „Mavericku... Promiň... Já, já... Ti to můžu vysvětlit... Nechtěl jsem ti to říkat, protože bys mě nesnášel... Prosím..." Sesunul se k zemi, kde zůstal klečet a dál pofňukával.

„Ne, mně je to jedno. Dělej si, co chceš, já se obejdu bez toho, abys se mnou spal, ty nejsi oproti těm ostatním lovcům, co mě s tím už dřív poslali do háje, nijak speciální," zalhal, ani se na mladšího nepodíval a sedl si na postel. „Jdi si zpátky do koupelny šoustat vlastní stín, ale teď se tam aspoň pořádně zavři, děkuju."

Teď už se mu regulérně z očí kutálely slzy jako hrachy. „Takhle jsem to nechtěl... Prosím, alespoň mě vyslechni... Pak si mě klidně můžeš nesnášet dál, ale prosím... Pět minut... Toho chci tak moc?" Sepjal ruce a prosebně je natáhl upírovým směrem.