Lovecké Kroniky: Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Zápis Dvacátý pátý

Následujících několik týdnů uběhlo oběma lovcům hladce a jako voda; částečně proto, že celé dny prakticky jen prošukali, nebo prochodili po venku, zadruhé proto, že sebevraždy přestaly - prakticky od toho dne, kdy Kyry našel v jezírku kámen s runami, už nenarazili na žádné další mrtvé tělo... (Nebo minimálně na žádné čerstvé. To, že v lese občas našli nějaké ohlodané kosti, byla druhá věc, ale ty tam mohly ležet několik týdnů, ne-li měsíců.) Další nemilou novinkou se stal fakt, že v hotelu už, společně s Henriettou, začal strašit i Brian. Vlastně... Oni strašili tak nějak spolu - v kuchyni, na schodech, na stole, v kumbálu... Vypadalo to, jako kdyby se bývalá služebná snažila lovcům stokrát oplatit jejich hlasité projevy sexuálních hrátek. Ale popravdě, až na to její neustálé vzdychání, které se linulo z víceméně každého koutu penzionu, se to s ní dalo trochu víc vydržet. Přestala být tak uječená, Kyryho a Mavericka už si téměř nevšímala a jediný, na koho mluvila, byl vlastně jenom Brian... A ten se, narozdíl od brunetky, nezměnil vůbec. Sice měl na obličeji sem tam něco, co by se dalo považovat za úsměv, (obzvlášť když mu bruneta seděla na klíně, hladila jej po tváři a plánovala, jak se budou jmenovat jejich děti), ale jinak vypadal pořád stejně mrtvý zevnitř... A Maverick se mu nadále vyhýbal jako čert kříži - těžko říct, jestli proto, že mu pořád dlužil ty cigarety, nebo kvůli oné fotce, kterou u něj tenkrát rozbil a která mu pořád ležela, jako velký kámen, v hlavě.

„Tahle mise se vážně nehezky protahuje," poznamenal Kyry, zatímco uskrkával ze své skleničky s citronádou. „Ne, že by se mi s tebou nepracovalo dobře, to ne... Ale ty sebevraždy přestaly a my stále ani nevíme, proč vlastně začaly... A dokud to nerozlouskneme, tak se nemůžeme vrátit zpátky... Doufám, že mi někdo chodí uklízet byt a že se občas mrkne na moje kaktusy." Seděli s Maverickem na balkóně; tedy vlastně upír seděl na podlaze a Rosenwille mu seděl na klíně; užívali si klidného odpoledne, které bylo rušeno jenom zvuky těch dvou, kteří si to pravděpodobně zrovna rozdávali v prádelně. „Už jsme vyzpovídali snad všechny přijatelné osoby, prolezli jsme celé okolí křížem krážem... Teď by se doopravdy hodil stroj na zázraky nebo zlatá rybka."

„Nebo sem zavedeme silnější WiFinu a zůstaneme tu bydlet~" zavrněl upír, který by nikdy nevěřil, že mu v téhle plísní prolezlé díře bude tak dobře; vůbec nic mu tady nechybělo. Měl pravidelný přísun krve, cigaret a sexu... Takže by byl nejradši, kdyby tu mohli zůstat už napořád.

Rosenwille nesouhlasně zavrtěl hlavou, zatímco ocumlával slámku svého pitíčka; podobným stylem jako ocumlával něco jiného. „Já se vážně chci vrátit domů... A navíc by to pár lidí mohlo vzít jako můj pokus o útěk. Tudíž by bylo jen otázkou času, kdy by si pro mě přijely obrněné transportéry... A já bych dostal podobné sérum jako Hněv... A to v lepším případě. V tom horším by mě zase někam zavřeli." Zády se víc opřel o upíra a hlasitě si povzdechl. „Vážně mě zaráží, že nám nikdo není schopný nijak poradit. Přece nejde, aby na tenhle případ byla celá organizace krátká..."

Přitiskl se blíž k mladšímu a přivřel oči; nedokázal si představit, že by mu Kyryho někam odvezli. Teď, když s ním byl několik týdnů v kuse, mu vážně přirostl k srdci, což sice zní jako strašné klišé, ale stejně, jako Mavericka bylo velice jednoduché nasrat a upsat se tak k několika měsícům šikany od upíra s podprůměrnou inteligencí, tak bylo velice jednoduché si ho "ochočit"... K čemuž stačilo na něj být hodný a nemít komentáře na jeho spotřebu cigaret, což Kyry splňoval perfektně. Nebylo tedy divu, že blonďák měl sto chutí si Kyryho nacpat do batohu a prostě si jej odvézt k sobě do bytu. „Třeba tu všichni fakt jenom chytli hromadnou depku... Nebo hráli nějakou vytuněnou verzi Modré velryby," zahuhňal.