Okamžitě se postavím na nohy a odpovím mu: ,,To víš, já bez tebe vůbec nemůžu být." přiblížila jsem se k jeho obličeji a to ho vykolejilo, takže mu zmizel ten jeho přihlouplej úšklebek a koukal na mě trochu vyjukaně.
Teď jsem se pro změnu ušklíbla já, oddálila se a šla pryč jak jsem měla v úmyslu již před tím. Ještě jsem ale slyšela Obříka, jak si sám pro sebe říká: ,,Potvora."
Došla jsem zpět do svého pokoje a hned šla na balkon, abych se mohla podívat na Obříka. Pořád byl v zahradě, ale teď seděl na lavičce a v ruce držel růži. Jen tak mimochodem to jsou moje oblíbené květiny.
Po chvíli se zvedl, vzal koně za uzdu a vydal se pryč ke stájím, kde ho předal podkoním a i s tou překrásnou růží, šel do paláce.
Šla jsem zpátky do pokoje, protože venku nebylo už nic zajímavého, jen podkoní a další lidé. Netušila jsem kolik tak může být. Telefon ani hodiny jsem tu neměla, abych to mohla zjistit.
Došla jsem ke stolu a prohledala ho jestli tam nebude něco, čím bych se mohla zabavit. Našla jsem papíry a tužky. Posadila jsem se za stůl a začala si prostě jen tak kreslit. Doma jsem hrozně ráda kreslila. Bylo mi jedno co, ale když prostě přede mě někdo dal papír a tužku nedokázala jsem odolat.
Ruka s tužkou mi volně běhala po papíře. Ani nevím, jak dlouho jsem kreslila tento jeden obrázek, ale výsledek stál za to, sice to jsem byla docela překvapená co jsem nakreslila, ale což.
Nakreslila jsem Lokiho
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Musím uznat, že se mi povedl. Najednou někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem obrázek schovala a šla otevřít. Otevřela jsem, ale nikdo tam nebyl. Rozhlédla jsem se, ale našla jsem jenom na zemi růži, která byla úplně stejná, jakou utrhl Obřík.
Sebrala jsem jí ze země a vešla zpátky do pokoje. Tam jsem si přičichla k růži a musela se usmát. Růži jsem dala na stůl. Proč to udělal? hlavou mi vířily různé otázky.
Nakonec jsem to nechala být a pustila se zase do kreslení. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem to pustit z hlavy. Vyndala jsem obrázek Obříka a zadívala se na něj.
Najednou do místnosti bez jakéhokoli klepání vstoupil Obřík. Stoupla jsem si a obrázek dala za záda. Jak nenápadné. ,,Ahojky Obříku, potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a všiml si, že mám ruce schovaná za zády. ,,Co to tam máš?" podezíravě se na mě podíval. ,,Já se ptala první?" řekla jsem mu. Zamračil se a přistoupil blíž. ,,Ptal jsem se, co máš za těmi zády?" zopakoval. ,,A já jsem ti řekla, že jsem se prala jako první." odpověděla jsem mu.
Najednou udělal tak rychlý pohyb, že jsem se lekla a upustila obrázek, ale jelikož tu byl docela průvan, jelikož jsem nechala otevřený balkon, tak ten obrázek odletěl až k balkonu. Podívala jsem se tam. ,,Co je na tom papíru?" podíval se na mě. ,,Nic." řekla jsem mu trochu nervózně. Obřík se rozešel k balkonu pro obrázek, ale překvapila jsem ho, a vlastně i sebe. Skočila jsem mu ne záda a on, jelikož to nečekal spadl na zem.
Rychle jsem se zvadla a běžela pro obrázek. Sebrala jsem ho a koukla se na Obříka. ,,Jsi v pohodě?" optala jsem se ho. Koukl se na mě trochu zaraženě a trochu vražedně. ,,Co je na tom papíře?" ,,Nic, jenom obrázek, který jsem nakreslila." samozřejmě mi nevěřil, ale to jsem řekla pravdu. ,,Jo jasně, to ti tak budu věřit. Kdyby tam byla jenom nějaká čmáranice, tak mi to normálně ukážeš."
Trochu mě urazil, když řekl čmáranice. ,,No dovol, to není žádná čmáranice, já kreslím pěkně." bránila jsem se. ,,Tak mi to ukaž a já to posoudím." jenom jsem se na něj uškíbla. ,, To víš že ne. Nepotřebuju tvůj názor na to, abych věděla, že kreslím hezky." tato věta ho trochu překvapila.
Najednou se začal přibližovat, a tím pádem jsem já začala couvat. Za nedlouho jsem však narazila na okraj balkonu. Mam já to ale smůlu. On se však přibližoval dál. Najednou jsem dostala nápad- sice trochu absurdní, ale snad pomůže. Vzala jsem obrázek a strčila si ho do výstřihu od šatů.
Zastavil se a jenom zaraženě na mě koukal. Já jsem byla se svým nápadem více než spokojená. Ušklíbla jsem se na něj a čekala co udělá. Po chvíli se zase rozešel, došel až ke mně a vzal si mě na přes rameno, jako pytel brambor.
Vešel se mnou zpátky do pokoje a začal se mnou třást. Začal jsem sebou mlátit. ,,Okamžitě mě polož na zem!" zakřičela jsem na něj a začal si přidržovat výstřih, aby mi nevypadl obrázek. ,,Možná přestanu, když mi dáš ten papír." řekl. ,,Ani náhodou." odporovala jsem mu.
Z ničeho nic přestal, položil mě na zem a podíval se mi do očí. ,,Dej mi ten papír nebo-," skočila jsem mu do řeči ,,nebo co? Vytáhneš si ho z toho výstřihu?" zeptala jsem se posměšně. Nebezpečně se usmál a řekl: ,, Máš velmi skvělé nápady."
