Forbidden love

-15-

Hlavou mi běhali různé myšlenky, kde jsem se vzala v této- pro mě úplně cizí- posteli a vůbec celé této místnosti. Pak jsem si vzpomněla. Přece než jsem usnula, tak se mnou někdo hýbal. Teď ještě zjistit kdo a kam mě to vlastně odtáhl. 

    Vyšla jsem z oné místnosti a ocitla se na chodbě. Vydala jsem se chodbou do prava. Nevěřila jsem svým očím, skoro vše tady bylo ze zlata. Bylo to tu nádherné. Z mého rozjímání mě vytrhly hlasy. ,,Slečno co tu děláte? Tady nemáte co pohledávat." otočila jsem se a spatřila dva muže ve zlaté zbroji. Počkat. ZBROJI?! Koukala jsem se na ně jak debil. 

Už to mám. Nejspíš mám jenom vysokou horečku a teď tady blouzním o domě- nebo co to bylo- ze zlata a mužích ve zlaté zbroji. 

Z mého přemýšlení o tom jak se mám z toho snu dostat, mě vytrhl jeden ten.....voják? ,,Slečno, ptali jsme se vás co tady pohledáváte?" zopakoval jeden ten voják. ,,J-já..." trochu jsem se zakoktala a kdo by taky ne?  ,,Víš co? Dáme jí do žaláře a pak zavoláme krále, aby se na ní podíval." navrhl jeden a ten druhý s tím souhlasil. Mě zmínka o žaláři způsobila husí kůži. 

Jeden mě chtěl chytit za paži, ale moje reflexy byly rychlejší, takže jsem ho kopla do holeně, toho druhého pěstí do obličeje a pak jsem ještě jednou nakopla prvního. Potom jsem se dala na úprk. Běžela jsem zpátky odkud jsem přišla.

Nevím jak dlouho jsem běžela, ale s jistotu mohu říci, že jsem se ztratila. 

Najednou jsem uviděla nějaké dveře a zadoufala, že to bude ta původní místnost ve které jsem se "probudila". Hm, nebyla. Ale za to to byla jiná místnost s obrovskou postelí. Dokonce i tady bylo skoro všechno ze zlata. Místnost byla sladěna do zelené a černé. Trochu mi to připomínalo Obříka. Ten taky pořád nosil zelenou a černou.

Po chvíli jsem se vydala zpátky na chodbu. Šla jsem, ale vůbec nic jsem nenacházela. Když jsem přeci jenom narazila na nějaké dveře, tak to nikdy nebyly ty co hledám. Mám prostě smůlu. Ale jsem přesvědčená, že až se vzbudím, tak budu zpátky u sebe v pokoji.

Najednou jsem zase uslyšela hlasy.Něco si povídaly, ale nerozuměla jsem čemu. Na to byly až moc daleko. Začaly se přibližovat a já zpanikařila. Nakonec jsem se schovala za nějaký sloup. Teď jsem těm hlasům už docela rozuměla. ,,Okamžitě ji najděte! Je to jasný! Nesmí opustit zámek. A teď už padejte!" ten hlas jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. Když jsem už nic neslyšela vydala jsem se dál.

Zase jsem skončila v té zeleno-černé místnosti, ale tentokrát tu bylo něco jinak. Sice nevím co, ale mám takový divný pocit. procházela jsem se po místnosti a nakonec jsem si sedla na židli a začala přemýšlet, o kom to asi tamti lidé mluvili. A navíc ten jeden hlas, ten který na všechny řval mi byl povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. 

Podívala jsem se na postel a už vím co mi tady nehrálo. Na posteli totiž bylo oblečení, které tady předtím nebylo. A najednou jsem to uslyšela. Z vedlejší místnosti  se ozýval zvuk tekoucí vody. Podívala jsem se ještě jednou na oblečení a poznala, že to nosil Obřík u nás na Zemi. A sakra. Takže to nejspíš nebyl sen, ale skutečnost a ta osoba, kterou hledají jsem nejspíš já. 

Rychle jsem se zvedla a utíkala z té místnosti pryč. Musím najít východ a dostat se odtud pryč. Tahle věta mi celou dobu zněla v uších. Nemohla jsem tomu uvěřit. Obřík mě normálně unesl. Ale proč? Ptala jsem se sama sebe. Najednou jsem spatřila velké dveře, které nejspíš musely vést ven. Běžela jsem k nim jen co mi síly stačily. Ale dneska nejspíš není můj šťastný den. Jen co jsem je měla na dosah, do někoho jsem narazila a spadla na zem.

Zvedla jsem hlavu a setkala se s modrými oči, které bych poznala snad všude. ,,Kde to jsem?" zeptala jsem se ho na rovinu. ,,Na Asgardu." odpověděl mi s pobaveným úšklebkem. Jak já bych mu ten úšklebek nejradši z toho jeho obličeje vymazala. Pomyslela jsem si a trochu se ušklíbla nad tou představou jak bych to asi udělala. Ten můj úšklebek ho nejspíš vykolejil, protože se přestal  smát.

 ,,Proč tu jsem?" ptala jsem se dál. ,,Copak si neslyšela už na Midgardu, že si to s tebou ještě vyřídím?" no to si snad ze mě dělá srandu. Rozhodla jsem se hrát blbou. ,,Jak to myslíš tím nevyřídíš?" zeptala jsem se a nasadila nechápavý výraz.  ,,Nehraj blbou, moc dobře víš co myslím." sakra on mě prokoukl. To mám za to, že si zahrávám s bohem lží.

,,Jak dlouho tady budu muset být?" hned jsem ale dodala, ,,ne že bych tu být teda nechtěla, ale víš co, otec mě bude hledat a určitě povolá k tomu i Avengers ve kterých je i Thor, a pokud se nemýlím, tak Thor sem může kdykoli přiletět." Obřík se jenom tajemně usmál.  Tenhle úsměv ho udělal děsně sexy. Sakra, nad čím to tady přemýšlím. 

,,Budeš tady tak dlouho, dokud já budu chtít." odpověděl. Až teď jsem si uvědomila, že se pořád válím na zemi. Zvedla jsem se a hned to bylo lepší do té doby než jsem zjistila, že mám na sobě moje pyžamo což se skládalo z trička a mini kraťasů.

Obřík si toho taky všiml, protože se pobaveně usmál, když jsem si překřížila ruce na hrudi. ,,Kdybys neutekla, nemusela bys tu stát takhle jenom v pyžamu." řekl výsměšně. ,,Kdybys mě neunes nemusela bych utíkat a taky tu stát jenom v pyžamu." vrátila jsem mu to. Nad tím jenom protočil očima. ,,Pojď za mnou, zavedu tě do tvé ložnice." rozešel se a mně nezbylo nic jiného než ho následovat.