Vyléčím tě láskou

*13*

Severus za Harrym chodil každý den. Poctivě čekal než mu skončí směna a pak ho doprovodil domů. I když chtěl mladíka vyléčit čím jak nejdříve, ještě se na tohle téma nepokusil zavést řeč. Prozatím považoval za velký krok fakt, že se s ním Harry baví bez obav. Tentokrát ho však čekalo milé a nečekané překvapení.

„Dáš si čaj? Každý den mě odprovázíš místo, aby sis užíval prázdnin, tak by bylo fér, kdybych tě alespoň pozval dovnitř.“

Severus se na Harryho chvíli nevěřícně díval. Pravda, kromě toho dne, kdy Harryho napadli, se vždy rozloučili před domem. Neváhal a krátce přikývl.

„To bych rád.“

Tělem mu proudil nový, doposud nepoznaný pocit. Že by snad radost?

Harry začal připravovat mudlovským způsobem čaj a Severus ho se zaujetím pozoroval. Byl fascinován lehkostí, s jakou se Harry po kuchyni pohyboval a jak pro něj byl mudlovský svět naprostou samozřejmostí. Znal spoustu motáků, ale málokdo dokázal přijmout život mudly s takovým klidem. V tomhle ohledu mladíka obdivoval. Vlastně nejen v tom. Ač sám neměl dětství jako z pohádky, nedokázal si představit kolik překážek musel Harry přejít než ho potkal v kavárně.

Harry před něj postavil šálek s čajem a sám se posadil naproti němu. Trochu se mračil, čehož si Severus všiml.

„Děje se něco?“

„Já nevím, co myslíš? Děje?“

Severus na něj hleděl s nechápavým pohledem a Harry si povzdechl.

„Budu upřímný, Severusi. Když jsem se před měsícem, i přes svou nenávist vůči kouzelníkům, začal s tebou bavit, naprosto přesně jsem znal své důvody. Ale pořád mi nejsou známy tvé pohnutky. Každý den mě navštěvuješ, snažíš se zajistit mé bezpečí, ale pořád nevím proč. Neber si to zle, jsem za to rád, ale taky rád vím na čem jsem.“

Severus se na něj zamyšleně zadíval. Měl chuť mu říct, že mu na něm za ten měsíc hodně záleží, ale pochyboval, že by tomu Harry věřil. Nezbývalo nic jiného, než Harrymu říct pravdu.

„Rozumím ti. Myslím, že na tvém místě bych měl stejný názor.“

Na okamžik se odmlčel a zadíval se skrze ušmudlané okno.

„Víš, Harry, narodil jsem se s něčím, čemu všichni říkají dar. Vidím auru nemocných kouzelníků a dokážu je vyléčit. Po dokončení studia v Bradavicích, mě ředitel Brumbál a tvá matka přemluvili, abych jel do zahraničí studovat lékokouzelnictví. V té době jsem se domníval, že budu moct lidem pomáhat a léčit je. Že všechny zachráním. Po čase mě začalo udolávat, že nedokážu zachránit všechny. Nemocných a umírajících bylo příliš mnoho, Harry. Zvažoval jsem jestli se nemám vzdát, ale přesto jsem to pořád oddaloval. Každý zachráněný mi dával trošku naděje. Měl bys vědět, že tvá matka byla mou nejlepší přítelkyní. Když mi od ní přišel dopis, ve kterém mi oznamovala tvou smrt, cítil jsem se vinen. Nedokázal jsem zachránit syna své nejlepší kamarádky. Byl to pro mě ten impuls, díky kterému jsem s lékokouzelnictvím skončil.“

Konečně se odvážil podívat zpět na Harryho. V jeho očích viděl vztek. Ten pohled ho bolel. Snažil se najít si k mladíkovi cestu a pravdou to nejspíše úplně pokazí. Přesto však pokračoval.

„Do kavárny chodím už léta, abych se vyhýbal kouzelníkům a neviděl jejich auru. Pak jsi se tam objevil ty. Nevěděl jsem kdo jsi, ale tvoje aura mě zaujala. Takovou jsem totiž nikdy v životě neviděl. Až teprve večer, když jsem se snažil zjistit co může způsobovat tvou auru, mi došla tvoje podoba na rodiče. Ujistil jsem se, že to jsi opravdu ty a měl jsem jasný cíl. Pomoct ti.“