Vyléčím tě láskou

*33*

Do malého bytu pronikaly oknem první sluneční paprsky a ozařovaly tak dva muže, spící v těsném objetí. Klid na jejich tvářích vůbec nenasvědčoval tomu, že za pár hodin budou na opuštěném místě lákat do pasti ženu, která z části může za většinu jejich statostí.

Harry mžoural ve snaze si přivyknout na ostré světlo, které ozařovalo jejich ložnici. Chtěl se natáhnout pro brýle, ale zjistil, že je uvězněn v Severusově objetí. Musel se usmívat, když se opatrně snažil vysoukat zpod mužových rukou. Konečně se posadil zády k Severusovi a nasadil si brýle. Chtěl jít do kuchyně, když ho zcela nečekaně popadly dvě silné ruce a stáhly zpět do peřin. Harry překvapením vypískl a následně se rozesmál.

„Severusi! Ty blázne!“

Severus se snažil zachovávat klidnou tvář, ale Harryho smích byl nakažlivý, takže se za chvíli váleli smíchy oba. Protože však Harry toužil po kávě, nenechal se Severusem znovu stáhnout zpět, ale vyskočil na nohy a i se Severusovou peřinou utekl do kuchyně.

„Počkej až tě chytím!“

Severus se snažil vymotat z pyžama, aby mohl Harryho dohnat, ale moc se mu to nedařilo. Pravda, byl zvyklý vstávat brzy ráno, ale nikdy neměl zapotřebí spěchat, nedej bože běhat. Proto, když konečně dorazil do kuchyně, Harry již zaléval kávu. Otočil se se škodolibým úšklebkem na Severuse a podal mu šálek s kávou.

„Myslel jsem, že jako profesor jsi zvyklý vstávat brzy. Asi ne, když jsi mě nechytil.“

Sotva domluvil, už byl uvězněn v Severusově objetí.

„Buď rád, že nejsi můj student! Už bys měl školní trest, Pottere.“

„To záleží, jaký trest by to byl, pane profesore.“

Harry se uculoval a nechal se vtáhnout do vášnivého polibku.

Celé dopoledne se neslo v podobně škádlivém duchu, kdy si ani jeden z mužů nepřipouštěl co je čeká. Jakmile však odbilo pravé poledne vydali se na sjednané místo, kde se měli setkat s Jamesem a Siriusem a odtud se přemístit do starého skladiště, které se stalo pastí na Lily. Nikdo již nemluvil, ale napětí mezi čtyřmi muži bylo hmatatelné.

Polorozpadlá budova budila dojem, že se každou chvíli zboří. Už jen to místo nahánělo Harrymu hrůzu, ale pokaždé strach zahnal do pozadí myšlenkou na konec skrývání se před matkou. James jim ukazoval na místa, kde by měli být ukrytí bystrozoři a Harry musel uznat, že v maskování jsou opravdu dobří. Nedokázal zahlédnout ani jednoho. Severus neustále svíral jeho dlaň a bylo na něm znát, že z celé situace nemá dobrý pocit. Harry ho chápal, on sám se necítil zrovna pohádkově.

Když vstoupili do budovy, Harryho přepadl podivný pocit, že je něco špatně. Nenápadně shlédl své společníky, ale nezaznamenal žádný náznak znepokojení. Proto své obavy vypudil z hlavy a šel se postavit spolu se Siriusem na správné místo a sledovat jak James se Severusem mizí za jednou z rozbořených stěn.

Chvíli se nic nedělo, ale pak sebou Sirius škubl.

„Už jde. Ale cítím černou magii. Něco je špatně.“

Harry se na něj šokovaně podíval a vzápětí se ozvala ohlušující rána.