Vládci živlů
Pět národů, pět zemí, pět živlů, pět poselství, pět poslů a tisíce myšlenek, schopností a bezmocních, lidí které může ochránit jenom nejmocnejší vládcové živlů, který se dokáží naučit ovládat všechny živly.
Běžela temným lesem, její hnědo-červeno-modro-bílo-blond vlasy za ní vlály, její oči byly barevné do barev živlů, jmenovala se Mejbel. Byla na hranici všech pět národů. Na pásku jí vyselo pět pytlíčku, v každém byl jeden živel v kouličce, oheň, voda, země, vítr a blesky. Dívka běžela dál, sice neměla moc síly, každou chvíly chytala každičký kousek vzduchu, který se jí naskytl, rukama si držela břicho, ze kterého krvácela. Napíchla se totiž na stom, když padala z vysoké výšky. Za ní běžel zloděj duší, Rafu, který kradl duše vládvům živlů z královské rodiny. Jeho vlasy jsou černé jako uhel, oči jako ohěň, jinak je měl zbarvené do hněda, zuřil že mu pořád ona utíká. Chtěl těch pět pytlíčku co měla na pásku, aby mohl být on ten nejmocnější. Ale ona se jich nehodlala vzdát, sice už neměla co ztratit, akorát život. Věděla, když mu dá i nedá ty pytlíčky, tak zemře. Ale se ctí. Zachrání poslední zbytky živlů pro královské rodiny. Cítila že jí už skoro má, ale pořád běžela. Kdyby se alespoň dostala za les, kde čekaly poslové ze svých národů. Ale nečekala, že zakopně o kořen velkého stromu.
„Vydej mi živly!" okřilkl ji. Dívka zakroutila hlavou a po té vykašlala trochu krve z ůst. Pytlíčky se živly si vzala do rukou.
„Dej mi je a nechám tě žít." procedil zkrz zaťaté zuby. Mej ale věděla že jí zabije tak jako tak.
„Leda přes mou mrtvolu." odpověděla
„Tyhle poslední zbytky nikdy nedostaneš! Dostanou je královské děti které se brzo narodí!" Mej vzala pytlíčky vyhodila je do vzduchu. Kolem nich se objevil ohnivý kruh s blesky, vítr začal prudce stoupat, země se třásla a začalo i pršet.
„Oheň-holka! Voda-kluk! Země-kluk! Vítr-kluk! A blesky-holka! Tyhle děti budou ze všech nejmocnejší!" křikla, živly vylítly z pytlíčků a rozletěly se na všechny směry.
„Ty náno! Mohl sem být ze všech nejmocnejší!" vřal na ní.
„Tyhle děti budou nemocnější, jak samy za sebe, tak i spolu!" Rafu vytasil svůj meč a probodl Mej srdce. Mej umírala s usměvem na tváři. Ale před tím zašeptala: „Nikdy je nedostaneš! Vždy tě porazí." Rafu zpoměl co říkla ta dívka, co leží na zemi v kaluži červené tekutuni. Mejbelina duše z jejího těla nevystoupila, však vylítla a letěla bůh ví kam.
„Já tě dostanu Mejbel. To si piš!" křikl a vyrla z bezvládného těla srdce zakousl se do nej a odcházel.
Jak Mejbel řekla o živlích že se dostaví do určitéh pohlaví ta se i stalo. Oheň letěl do národu ohně, voda do vodního národu, země do národu země, vítr do národu větru, a blesky do národu blesku. V národu ohně se královně narodila holčicka, ale královna zemřela. V národu vody se narodil kluk, královna také zemřela, v národu větru se také narodil kluk, ale otce mu zabil tygr, který se volně pohybuje po světě. A v národ blesku se narodila holčička. Těchto pět dětí se narodilo vestejný den, hodinu i minutu. Tyto děti mají schopnosti živlů svého národa.
