8.kapitola: Susume, hlavní město národa vody.
Vedle nás se objevila Mejbel. Já s Mantem jsme seděli v trávě u vody, těsně za mnou sedí Manto a podepírámě, vedle nás je Tsuki a Eiron, opodál Naomi s Cāks sedí na stomu, a Shin stojí na vodě. Doufám že tohle budem umět. Mejbel přišla ke mně.
„Co se tu stalo?“ zeptala se mě, a ukázlala za nás na palouček u lesa. Byla tam krev od těla té ženy.
„Zaůtočila na nás. Ta žena ovládla Sky, měla nás zabít.“ vysvětlila sem jí, ale nemohla sme na to myslet.
„Taky se z toho Sky dostává těžko. Počkáme ještě půl hodiny pak už musíme vyrazit.“ do našeho rozhovoru se vložil Eiron.
„Sky byla dlouho v tranzu. Ten řetízek měla na krku až když přišla z recepce. Byla něco vyřídit. Ale když se pak večer vrátila, její oči nebyla jako když jsme byly v národu země. A teď je z toho vyděšená.“ Tygran zarkoutil hlavou, držel Sky za ramena, posadil jí vedle nás.
„Sky.“ dala sem svojí dlaň na Skyinu, ale ucukla. Něco si pořád šeptala. Něco v cizím jazyce. Sky zatáhla Tygrana za košil a přitáhla si ho k sobě, něco mu pošeptala do ucha.
„Sky říká aby jste se k ní moc nepřibližovali, budu její tlumočník. Ale nikdo se jí nesmí dotknout. Bojí se že by vám mohla ublížit.“ přetlomučil Tygran. Ale já koutkem oka sledovala Mejbel, motala se kolem těla ženy. Když si vzpoměnu na její tělo bez srdce. FUJ. Kdo by tohle mohl udělat. Zvedla sem a šla blíž k Mejbel.
„Tohle mohl udělat jedině jediný chlap. Nelítostný. Zloděj duší Rafu. Tohle udělal i mě.“ řekla a prsty přejela na ůrovni srdce. Mejbel přešla k tělu ženy, klekla si vedle ní. Kolem Mejbel se objevila zář.
„Zelfi vypadni od ní!“ volal na mě Manto s Eironem a rozběhli se k nám. Ta záře je rozlehla do koule která praskla, já odletěla a Mejbel zmizela. Odlítla sem do vody. Viděla sem jak pro mě někdo skočil. Byl to Manto. Vzal mě kolem paus a vyplavali jsme spolu na haldinu. Pořádně sem se nadecha. Shin pomohl Manto aby mě dostali na pevninu.
„Vzduch!!“ zakašlala sem. Byla sem ráda že dýchám vzduch.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Eiron. Pouze sem kývla. Nemohla sem vůbec dýchat. Bolelo mě na hrudi, plíce mě boleli. Sedl asem si a podepřela sem se rukama. Najendou m na záda začal foukat teplý vírt. Vítr byl příjemný, celou mě vysušil a Manta taky. Po chvíli vítr přestal. Otičila sme hlavu na Eirona s Tsukiou, opižili svoje živli by mě Manta vysušili. Sky pořád seděla na stejném míste, kolena u brady a s nikim nemluví, jenm s Tagranem sem tam něco zamumlá cizím jazykem kterýmu nerozumím.. docela mi to vadí. Ale nejvíc mi Mejbel vyrazila dech, utekla na zlou stranu. Všichni jsme si pobrali svoje věci. Tygran vzal Sky na záda a na břicho si dal její a svůj batoh a mohlo se jít. Šli jsme dokud jsme nenarazili jednu vesničku, sedli jsme si do tamní hospůdky, objednali jsme si něco teplého k pití i do žaludku. Všichni jsme se najedli, zaplatili a šli dál netrvalo dlouho, a Eironse otčil jako by chtěl jít zpět.
„Vylez!“ volala na zpátek.
„CO děláš?“ zeptal se Cāks. Z poza velkého kamene vyšla dívka kolem šestnácti let, s hnědými vlasy a zelenýma očima. Na sobě kalhoty, košili a korzet, an a nohou vysoké hnědé šněrovací boty pod kolena.
„Eimo. Co tu děláš od kdy nás sleduješ.“ Manto šel blíš k dívce.
„Brácha doma se to nedá s matkou vydržet. Vemte me prosim vás s sebou!“ prosila.
„Tygrane?“ Manto koukl na Tygrana.
„Jedna hlava a navíc se schopnostmi se navíc hodí.“ usmál se a šel dál. Sky se držela jeho levé ruky jako klíště a šla vedle něj. Manto vza svojí sestru kolem ramen a šli jsme. Šli jsme pár kilometrů a byly jsme u hlavní brány hlavního města, Susume, národa vody. Najendou mi v uších zazněl hlas a křičel:„Nechte toho Teo.“ohlídla sem se za sebe. Cítila sem že je tu někdo známí. Ale nevim kdo.
Leželi nahý jenom přikrytí dekou. Rafu si hrál s Mejbelinými barevnými vlasy, proplítal je mezi svými prsty jako provázek.
„Tohle bylo to nejlepší co sem za posledný léta udělal.“ vzdychl Rafu. Mejbel ho šťouhla loktem do žeber. Za tuhe poznámku si to zasloužil.
„Ale noták pamatuješ na to jak jsme jednou byly za našim městem, na louce.“
„Jo na to se zapomenout nedá. Tam jsi mě připravil o pannenství. A navcí tvůj otec nás tam potom načapal a můj otec byl ještě horší při nadávání.“ Mejbel s Rafuem si zavspomínali na minulost.
„A co tvůj otec vlastně nadával? A neříkej mi sprostý slova.“ zeptal se Rafu.
„Tak já to zkrátim. Neříkal vůbec nic. Protože řval sprostý nadávky.“ zasmála se Mejbel.
„Ty jsi mi chyběla hodně. Musim se ti za to zabití hodněkrát omlouvat. Uvědimil sem si to až pak zůstal sem tam s tebou a do rána, když na tebe zasvítilo slunce sem si uvědomil a došlo mi, vrátila se mi paměť na tebe. Je mi to vážně líto.“ Mej se natiskla na Rafua.
„Proč ses přejmenova z Ryuua na Rafua.“
„Víš jako Ryuu mě každý znal. A hlavně v národě blesku. A u hlavní rady také. Tak sem se přejmenoval a tím se mi změnili vlasy z blond barvy na černo, a z modrých očí na hnědou.“ vysvětlil.
„Aha.“ Rafu se zvedl oblíkl se. Mej se také zvedla a taky se oblíkla. Oba se šli ven projít. Bylo krásně sedli si spolu k jezeru a desil atm spolu nalepení na sobě.
„Tak to sem čekal zase budete zase spolu.“ oba se podívali na ženu s levndulovýma očima a hnědýma vlasama.
„Rafue nemáš náhodou ode mě danou práci?“ vyštěkla žena.
„Mám ale aby připravil o život vlastní dceru, tvojí neteř, její kamarády a přítele ta na tohle srdce nemám.“ ženě z rukávu vyjel nůž.
„Nechte toho Teo!“
