Epilog
Proházeli jsme brankou na hřbitov. Každý z nás má v ruce květinny. Přesný počet pro každého zesnulého, tedy devět květin. To nebyl sen, to byla virtuální realita, všichni co zemřeli, jsou mrtví ale město je v pořádku. Ale chybými tu Patrick, můj starší bráška. Od oka mi ukanula slza. Manto mě objemul rukou kolem ramene.
„Zelfi naplač to bude dobré. Já vim že ti Patrick chybý a nevíš kde je. Ale on je obejví.“ povzbudivě se usmál.
„O mě se nikdo bát nemusí.“ ozvalo se za náma. Otočila sem se a on Patrick. Hned sem ho objemula.
„Zelfi promiň mi to, že sem vám nepomohl.“ omluvil se.
„Neomlouvej se. Pak mi všechno vysvětlíš.“ z očí mi začali téct slzy.
„Zelfinko, neplakej.“ konejšně mě obejmul a hladil po zádech.
„Pudem. Ostatní čekají.“ Manto se na mě usmál. Kývla sem, utřela sem si stl,c hytla Manta za ruku a šli jsem k devíti hrobů. Na každý jsme položili jednu květinu.
„Myslíš že by šlo něják spojit národy?“ zeptal se Patrick Manta když jsme seděli na kraji fontány, na náměstí.
„Moný by to bylo. Ale kdo by vládnul tady?“ zeptal se Manto nechápavě.
„Já. Přeci. Vidim jak jste vy dva do sebe zamilovaný. Jak by se vám to zamlouvalo. Vládcové živlů jako jeden vládce Národa Země. A navíc spojenci všech národů.“ usmál se Patrick
Po měsíci se Zefli Mantem vzali, a měli spolu děti. Patrick si vzal svojí přítelkyni a měli také děti. Tsuki si s Eironem udělali také děti, dvojčata, a rozdělili si je. Jediný Shninky byl bez dětí.
Děkuju za přečtení příběhů, budu ráda když mi do komentů napíšete v čem bych se měla zlepšit a jestli se vám příběh líbil :))
