11.kapitola: první oběť a záchrana na poslední chvíli.
Ještě v nci jsme vyrazili na cestu do země větru. Višchni, já, Senya, Rue, Alice, Angelika, Naomi, Cāks, Manto, Tsuki, Eiron, Shinki, Tygran. V noci jsme se drželi co nejvíc u sebe. Ale najednou se před námi objevila brána města. Menšího městečka, před námi se otevřela se brána a v ní nějáký muž.
„Dál neprojdete!“ křikl a vyběhl na nás. Tygran vyběhl proti němu v tygří podobě, jinak jsme se všichni ukrylil, jediný tam s Tygranem zůstal Cāks. Manto mě chytl za pusu abych neřičela.
„Cāksi pojď se schovat!!“ křičela sem v duchu.
„Cāksi koukej se schovat!!“ zařval tygran ale jak mile zařval tuhle větu tak se ten kluk proměnil a ve mžiku byl Cāks na zami s dírou v hrudi. Vyběhla sem z ůkrytu, klekla sem si vedle Cākse a chytla sem ho za ruku.
„Zelfi běž se schovat...“ zašeptal. Začala sem vrtět hlavou a z očí mi teli slzy. Otočila sme se, za mnou bylo monstrum a vyběhlo na mě.
Tea chodila po jídelně sem a tam. Ruce držela za záda na ůrovni kříže. Přemýšlela co by mohla vymyslet za lest. Pak jí to došlo. Měla kolem pěti es v rukávu. Bežěla po schdech dolu, její šaty, černé šaty a černý plášť za ní vlál. Schody jako by byli nekonečné. Ale pak se dostala dolu ůplně dolu, byla tam neuvěřitelná zima. Od ůst jí šel kouř. Ruce jí zábli i když měla rukavice, dlaně třela o sebe jak to šlo, ale šla dál temnou chodbou, nebyla ůplně temná, na zdech byly připevněné hořící pochodně, čím blíž se blížila tím byla zima větší a větší. Takovouhle zimu si nikdo nedokázal představit. Co měla za lubem? Na tohle by nikdo nepřišel. Po chvíli došla na konec chodby. Otevřela velké, zmažené, želené dveře, unitř v místnosti byla větší zima než na horách. Před Teou se oběvil velký kráter ledu, v ní bylo kolem pěti zmrzlých těl bez srdcí. Ty těla nebyla lidská ale byli monster. Dvou mertových a větších, zelených, ošklivých, bezlítostných, krvežíznivých, zabijáckých monster. Nebyli to vždy monstra byli to lidi jako abyčejný na celém světě. Ale těch pět, z toho dvě byly ženy, spadli do nějáké bažiny ve které se proměnili na monstra. Ty monstara šli na přeskáčku →muž(Lucason), žena(Way), muž(Luco), žena(Izza), muž(Ice). První(Jde to zleva do prava) muž ůplně v levo vypadal jako kyklop, jeho oko má zelenou barvu. Vlasy skoro neměl, ale měl ofinu sčesanou do obličeje pod ofinou se ukrývalo druhé oko, má rudé barvy, když tohle oko odkreje a svoje zelené zavře tak je jako bouře, rychlý, mrštný a chrlí ovládá vítr. Žena má vlasy tmavě zelené, její oči jsou též barvy jako vlasy, ale když se naštve její, vlasy i oči zrudnou, když hází rukama tak hází ohnivé rozžhavené koule. Druhý muž, vlasy tmavě hnědé a oči taková barvy. Rozzuřený není jako člověk je kamenný (něco jako Hulk v kamené podobě.). Druhá žena má tmavé blond vlasy, tmavě modré oči, při boji ovlává blesky. Třetí a poslední muž má tmavě hnědé až černé vlasy i oči ovládá zemi. Všechny monstra mají při rozzuření rudé oči a hadí jazyk. Tea nevěděla kde se pod jejich sídlem vzali. Ale její matka jí o tom řekla i jí to ukázala, když jí a její sestře bylo kolem patnácti let. Jenna moc z tohodle radost neměla tak se o to nezajímala, ale Tea tak chodila každý den, proto je možná tak chladná a bezlítostná.
„Lucasone...“ zašeptala. Tělo prvního muže zmizelo ve mžiku. Ostatní z ledu vystoupili. Byly mnohem větší jak Tea. Proti nim byla jako blecha, ale monstra se zmenšila. Byly stejně vysoká jako Tea.
„Konečně jsi za námi zase přišla Teuško.“ řekla Way.
„Neříkej mi Teuško.“ zaskřípala Tea zubama. Way se jenom zamračila.
„Nemusíš se hned zlobit. Je to hodně dlouho co jsme tě neviděli.“ řekl Luco.
„Mám pro vás velkou práci. Proto sem povolala Lucasona. Moji dva poskokové selhali. Tygran i Ryuu tedy Rafu.“ opravila se Tea.
„Takže by to pro nás znamenalo vysvobození.“ zaradoval se Ice.
„Nechvalme ráno když noc je ještě daleko.“ řekl Izzi.
„Tohel pro vás vysvobození nebude. Pokud vás neporazí.“ řekla Tea, otočila a odešla. Ice, Izzi, Luco a Way se podívali na sebe.
„Musíme se nechat zabít. Nechci být navdy monstrem.“ řekla Izzi a objevila se v ledu.
„Isodel má pravdu.“ Izzi vystrčila hlavu z ledu.
„Neříkej mi Isodel. Zní to hrozně.“ rozzlobila se Izzi. Way jenom mlčela a taky zmizela v ledu.
„Ice nevim jak ty ale já s holkama souhlasim.“ řekl Luco a taky zmizel v ledu. Ice jenom stál a přemýšlel.
Otočila sme se, za mnou bylo monstrum a vyběhlo na mě. Ale někdo to monstrum přeřízl napůl, přesně v pasu. Na mojí tvář padlo jenom pár kapek krve. Tělo monstra spadlo na zem a začalo se z něj kouřit. Najednou tělo zmizelo a objevil se duch toho kluka. Všichni vylezli z ůkrytů a ten muž co mě zachránil se k nám otočil zády.
„Děuju že jste mě vysvobodili z Teiiných spárů. Drží ještě moje čtyři kamarády. Tři ze čtyř se zabít nechají ale jeden ne, jmenuje se Ice. Já, Ice, Way, Luco a Izzi jsme dřív byly vládci živlů. Před vámi. Můžete poděkovat tady Sebastianovy de Blue.“ usmál se na nás duch monstra a zmizel. Neuvědomila sem si že pořád držím Cākse za ruku. Pořád ještě byl na živu, ale dýchal i nedýchal.
„Zelfi promiň mi že sem tě mlátil odpustíš mi..“ zašeptal svoje poslední slova.
„Cāksi.já ti odpustila už dávno.“ řekla sem a spustilo se mi víc slz z očí. Cāksovi oči byly oteřené. Sjela sem druhou rukou po jeho očích a zavřela je. Předemnou se objevil ten kluk.
„Cākse sem znal. Byl to dobrý kamarád.“ řekl a já sem mu pohlédla do očí. Černé vlasy a odleskem červené, oči tmavé, nosí košili, kalhoty, na krku nosí řetízek v přívěškem kříže,v levém uchu má okolo pěti náušnic. Na zádech má luk se šípy a samostřál, za pasem meč. Koukala sem do jeho očí ale já stejně plakala. Manto mě zvedl na nohy a pevně mě obejmul.
„Děkujeme ti všichni že jsi zachránil Zelfi.“ podekoval Manto za všechny a podal klukovi ruku.
„Neni zač. Pro Cāksovi kamarády cokoliv.“ řekl, otočil se a odcházel.
„Tak tohle byla záchrana na poslední chvíli.“ řekl Shinki.
„Ale máme o jednoho člena míň.“ řekla Senya smutně. Hradby města se začali měnit z temné barvy na normální světlou. Všude se všechno rozzářilo.
„Tohle je můj domov.“ usmál se Eiron.
