26.kapitola: Je tohle sen?
„Zklama hodně jsi zklamal.“ kočila sem před svoje kamarády a hodlala je bránit. Z jedné ulice vyšel muž, skoro dvou metrový, s vlasama barvy duhy, a oči taktéž zbarvenýma.
„Pomoz mi, otče“ požádal ho Van a klečel a sápal se na něj. Že by to byl démon Modén?
„Tohle je pro tebe trest.“ očima ho probodl. Van zkameněl přímo, byl z něho kámen. Totálně tvrdá skála. Zůstalla sem na něj koukat s vyvalenýma očima. Nevim co ostatní. Zkameněly mi nohy.
„Tohle se příklad toho kdo mě neposlechne.“ ušklíbl se muž a ukázal na zkamenělinu.
„Takže Zelfio Lopezová a ostatní složte zbraně a nic se vám nestane pokud pudete semnou..“ usmál se a natáhl k nám ruku. Kolem něj se obevil ohnivý kruh s částečky zeminy a vítr oheň točil do kola. Soustřeď se Zelfi. Přidej k tomu blesky. V ohni se objevili částečky blesků
„Takže to asi pude po zlém.“ mávl rukou vítr foukal tak silně až nás všechny odfoukl. Měšťanů se stali sochy.
„Tohle jsi docela přehnal!“ křičela sem na něj.
„Vydejte mi vaše zbraně. A vaši sílu. A já vás nechám žít.“ nabídl.
„To ty jsi ovládal mého otce abys získal sílu živlů!“ došlo mi.
„Věděl jsi že se s Ryuuem Zelfi jednou setká.“ ozvala se Rue, její zápěstí je sevřeté v ruce jedné malé holčičky.
„Že se nestydíš.“ odplivla si Tsuki se Shinkim.
„Jsi hodně ubohý. Bral jsi mu jeho životní sílu. Porazímetě vždy. Jsme silnější.“ promluvil Manto.
„Silnější. Che!“ zasmál se.
„Vy vždyť se se ještě nenaučili ostatní živly. Vy jste ubohý!“ on to neví! Neví že jsme se naučili ovládat všechyn živly. Natáhla sem ruku s mečem k Modénovi.
„Manto, Shinky. Vedle mě. Každý z jedné strany.“ rozkázala sem jim a taky udělali. Tsuki s Eironem už věděli co zamýšlím. Tsuki si stoupla vedle manta, a vedle ní se postavil Eiron. Všichny naše zbraně se dotíkali špičkami. Za nás si stoupli ostaní a přoložili dlaně na naše záda. Najednou do mě vletěla taková energie.
„Všihni za naše zesnulé kamarády a za rodinu Zelfi!“ křikl Manto. Naše síla prodila zkrz nás až do mečů. Modén se začal měnit. Z našich zbraní vystřelil proud naší síly. Od každého z nás vystřelila síla pěti živlů, vody, ohně, země, blesků a vítru. Modén otevřel pusu a naši sílů vstřebával.
„Vaši sílu dokážu pohltit.“ promluvil a dál pozdříval naši sílu.
„Ne to je moc!“ promluvl po pětiminutách, jeho hlava se začala zvětšovat. Až pukla. A vy odletěli do domu kde na nás všechno spadlo.
Švihla sem do sedu. C-c-co se to stalo? Co to všechno bylo? Rozhlídla sem se kolem sebe. Sem na louce za městěm u kamenů. Lehla sem si zase do trávy.
„Co to kurňa bylo?“ zeptal se známí hlas.
„Zelfi! Rue! Kde jste?“ volala Tsuki. Zvedla sem se z vysoé trávy aby viděli kde sem.
„Zelfi jsi celá?“ zeptal se Tygran a objevil se u mě.
„Jo sem.“ odpověděla sem. K nám pomalu přicházeli, ostatní, Tsuki, Eiron, Shinky, Orel, Naomi a Lucy.
„Jsi v pohodě?“ zeptali se mě když k nám přišli.
„Jo. Kde je Manto?“ začala sem panikařit
„Manto je u řeky.“ odpověděla Rue, opřela se rukou o mě.
„U jaké řeky?“ ptala sem se s panikou. Rue pouze ukázala na levo od sebe. Hned sem se na určenou stranu rozběhla. Běžela sem kolem deseti minut a objevila sem se u řeky.
„Manto!“ volala sem se strachem a z ruou sem se udělala takový trychtíř abych volání zesílila.
„Manto ozvi se mi prosim tě!“ prosila sem. Padla sem na kolena a začala plakat.
„Zelfi...“ koukla sem se vedle sebe.
„Jsi celá?“ vedle mě, padl na kolena Manto, obejmul mě a políbil.
„Jo já sem. A co ty?“ zeptala sem se.
„Já sem taky v pořádku.“ usmál se na mě a utřel mi lehounce z tváří slzy.
„To sem hodně ráda.“ usmála sem se. Manto se šibalky usmál, obejmul mě a s polibkem jsme spadli do trávy
