5.kapitola: návrat do reality
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na měkké zelené trávě. Podepřela jsem se lokty. Rozkoukala jsem se po louce. Dole v ůdolí jezero.
„Zelfi. Pojď.“ pobázela mě dívka podobná mě. Ohlídla jsem se za sebe. Tam střední chaloupka se dvěmi patry. Musí mít kolem tří pokojů v patře, dole musí být kuchyň a menší obýváček. Chaloupka je obrostrá bředšťanem a na něm rostou květiny různých barev.
„Zelfi noták!!“ volala na mě dívka. Hrozně mi připomíná mě, ale asi jsme odlišné.
„Už jdu Senyo!“ volala jsem. A rozběhla jsem se za dívkou, i když jsem nevědla jak se ta dívka jmenuje přesto sem za ní běžela. Obě jsme doběhly k jezeru.
„Těšíš se až se dneska otec vrátí?“ zeptala se mě Senya.
„Těšim.“ odpověděla jsem. Kam se stratila Eiron? Sky? Manto? Rue? Tygran? Alice? Shinki? Tsukia? Cāks? A Naomi? A kde to vůbec jsem? Jsem v nějaké dymenzi?
„Senyo? Já sem včera měla hroznou migrénu. A jak jsem se šla projít, tak jsem spadla, bouchla se do hlavy a zapoměla jsem kam otec vlastně odešel?“ zeptala sem se.
„Otec se přece vrátí od královny. Byl u ní na audienci. Doufám že nám něco přinese. Nějáké špěrky, koření pro matku, a něco dobrého.“ usmála se Senya. Vážně je stejná jako já. Kde beru všechyn ty vpomínky na včerejšek? Je pravda že ěm bolala hlava ale že bych měla migrénu?
„Ale tak sem chodíte!“ za náma se objevilo okolo šesti mužů. Obě jsme vyskočili a Senya se schovala za mě.
„Ale ne..“ zašeptala Senya.
„Nebuď bábovka.“ zašeptala sem.
Manto proseděl u Zelfi dva dny, nemohl jí nechat samotnou.
„Manto běž si lehnout. Je půlnoc, už dva dny jsi nespal, nejedl, nepil, nebyl venku. Vystřídám tě.“ navrhla Tsuki.
„Nechce se mi spát, jíst, pít ani nechci jít ven. Nenechám Zelfi samotnou. Vim že se jí něco děje.“ zavrčel Manto. Manto dobře věděl že se Zelfi něco děje ale nevěděl co. Zajímaloho to. Bál se o Zelfi. Nevěděl jak jí má pomoc. Manto se loktem opřel o nohu a podepřel si dlaní bradu. Takhle se mu sedělo nejlépe. Pomalu se mu zavírali oči až usnul. Tsuki na něj promluvila, ale on spal jako dřevo. Tsuki šla pro Eirona se Shinkim a ty Manto odnesli do jeho postele Tsuki si sedla na jeho místo, chytla Zelfi za ruku.
„Zelfi co nám to děláš? My všichni máme o tebe strach. Ty to si nevidíš ale....Prosim tě vzbuď se vždyť mant tě miluje. Má o tebe větší strach. Než všichni dohromady.“ mluvila Tsuki potichu. Naproti Tsuki se obevila Mejbel.
„A ty jsi byla kde jako?“ zeptala se Tsuki.
„Pronásledovala jsem jednoho z Rafových poskoků, jmenuje se Wolf. Řekl mi podrobně co Rafu je zač a co chystá.“ Vysvětlila Mejbel. Tsuki jí to moc věřit nechtěla ale co mohla dělat.
„Zelfi je asi v bezvědomí. Nevíme co máme dělat. Všichni umíme ovládat živel země. Mohli jsme být dávno už na cestě do další země. Ale někdo nám Zelfi uspal.“
„Vim Wolf něco podobnýho příkal.“ do pokoje přišla Sky.
„Taky nemůžeš spát?“ zeptala se Sky Tsukii.
„Jo. Vystřídávám Manta. Proseděl tu dva dny.“
„Jo já vim. Nosila jsem mu sem jídlo s pitím. Ale když jsem mu nesla oběd, večeři či snídani bylo všechno tak jak jsem ho přinesla. Je vidět že Manto Zelfi miluje, nechce jí to sát na jevo. Ale měl by jí to říct sám od sebe. Možná by to pomohlo že by se Zelfi probudila..“ vzdychla si Sky.
