23.kapitola: Ztracený bratr
Šel po dlažebních kostkách, bylo akorát slyšet klapání bot. Lidi co se shízeli na náměstíčku, tajili deh tím co se dělo v kostele Sv. ZelSen. Muž, obličej zahalený kápí, poklepal jednomu staříkovi na rameno. Stařík se na něj otočil.
„Promiň te. Že sem smělí se ptát. Co se v Kostele Sv. ZelSen děje?“ zeptal se muž, pozvedl hlavu, jenom koukali jeho modré oči a rudým nádechem.
„Nevíme. Ale myslíme si že se odehrává nějáká bitva mezi vládci všeh živlů a Vanem.“ vysvětlil stařím pomalu, byl v předklonu, ruce se mu nehorázně třásli, i když v pravá svíral hůl o kteoru se musel opíra, jeho kosti mu už, bohužel, nesloužili jako v mládí.
„Aha. To nevadí. Děkuju moc.“ poděkoval a skočil na vrch fontány.
„Ale když tam pudeš nemusíš vyváznou zdravý, nebo nepřežiješ vůbec!“ mluvila k němu mladá dívka, jeho kamarádka, z děctví, na kterou rád vzpomínal. Silný vychr mu sfoukl kápi z hlavy i celý plášť co ho zahaloval, jeho vlasy černé abrvy jsou postupně sestříhané po krk, oči modré barvy. Dívka koukal zděšeně, její zelené oči byly vyvalené a zorničky rozšířené, pár pramínků jejích zrzavých, vlasů jí spadalo přes levé oko.
„Pane bože..“ zašeptala. Muž s usmál.
„Neboj. Všechnobude v pohodě.“ usmál se zase a triskem skočil do dály, směrem ke kostelu. Letěl vzduchem pár sekund, pak skákal po strechách domů, tedy po tom co z nich zbylo. Po ryhle běžel po prašné cestě přímo do kostela.
„Vane, můj synu. Máme tu vetřelce....“ promluvil démon havraním hlasem. V díře bylo akorát vidět jeho rudé oko.
„Koho, můj pane?“ otázal se Van, a poklekl na koleno.
„Patrick.“ odpověděl démon. Van zaťal ruku do pěsti a bouchl o betonu.
„Ten hajzl je naživu jak? Oni ho snad neodklidili?“ ptal se Van.
„Patrick je tak jako tak tvůj vnuk.“ odpověděl démon.
„A také je to můj pravnuk. Copa už jsi zapoměl synu můj?“ zeptal se Démon
„Ale Modéne!?“ Van zvýšil hlas.
„Neodmouvej!“ křikl až se všechno zatřáslo a Rachel nadskočila leknutím.
„Jsi můj syn, a neříkej mi jménem!“ křičel znovu a všehno se při jeho hlase třáslo kusy stropu i obrazy spadaly na zem.
„Pane prosím uklidně te se!“ prosila Rachel a klekla si na kolena.
„Rachel běž se o ně postarat!“ rozkázal démon. Rachel kývla a ve mžiku zmizela.
„Jo!“ křikli všichni. Najednou se rozrazili dveře od kostela a v nich dívka s hnědími vlasy, očima azurovýma.
„Jak přežila?!“ špitla Rue, koukala sem zděšeně. Jak? To? Mohla? Přežít? Oči se mi změnily zpět do modré barvy.
„Kdo to je?“ zeptal se Wol, Sneak i Žralok s Orlem zeptali stějně. Oči mi zase zrudly.
„Ona je na té protější staně.“ zašeptala sem.
„Cože?“ vyjekla , Lucy, Tsuki, s Mantem, Shninkym a Sebbym. No mě se taky tomu nechce věřit. Proč zrovna ona? Proč ne nikdo jiný? Rue vytasila dýku a od pásku odepla bič, který pevně v ruce sevřela, tak jako dýku.
„Okey. Tohle nechcte na mě. Ona mi od mala dělal problémi.“ Rue se postalila tváří v tvář Alici.
„Ale nebuď směšná.“ zasmála se bodle. Její smích připomínal havrana.
„Já ta směšná nejsem.“ procedila skrz zuby. Švihla bičem ve vzduchu.
„Ale. To nemyslíš vážně. Jsi tam ubohá.“ zasmála se Alice, od pásku si odepla svůj bič a svíhla po Rue. Vyhla se ale na obličeji měla šlicnu od biče. Chtěla sem se do toho vložit ale..
„Ne! Tohle jenom mezi mnou a Jí.“ Rue se na nás otočila a zase zpět.
„Ale bojíš se že by přišli o život?“ mávla rukou a začal foukat silný horký virch, s částečkami vody, země a tenkými pruhy blesků. Zakryla sem si oči před vychrem. Za Rue se začali objevovat podivná stvoření, muži z bahna, s hořící hlavou, a kolem nich poletují slabé proužky vody, větru a blesku.
„A do krčic.“ zaklela Angelila. Najednou se začalo všechno třást, kusy zdiva a stropu začali padat. Prose bad náma a nad Rue neudělá bariera? Málem na nás spadl kus stropu, ale zůstal levitovat nad náma, rozpadl se a jako by sjel po něčem kulatim. Kolem nás prach. Byl slyšet jenom dívčí křikl.
„Myslim že je po Alici.“ zašeptal Shinky.
„Taky bych řekla“ přitakala Lucy. Prach ustal a viděli jsme Rue jak se krkčí aby na ni něco nespadlo a pak muže ve dveřích, udýchaný, na čele pot, ruku nateženou k nám. K jeho ruce se začala stahovat vlna fiallové bariery. Podívala sem se vedle a na zemi Žralok se Sneakem. Do očí se mi nahrnuly horké slzy. Moji strýčkové jsou mrtví. A slzy se mi spustily.
„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se nás a pomohl Rue k nám.
„Já jo. Díky za záchranu.“ poděkovala Rue. Matka muži skočila kolem krku.
„Patricku sem tak ráda že tě vidím.“ muž matku pěvně v náručí sevřel.
„Já tebe taky. Nikdy bych nenechal rodinu ve štichu.“ matka muže pustila a přešla ke mě.
„Zelfi,“ začala matka. Ostatní couvli krom táty, ten šel k muži.
„víš. O Senyu jsi přišla..“
„Prostě a jednoduše. Tady Patrick je tvůj starší bratr.“ řekl táta místo matky. Ta by to zase prodlužovala.
„Je to pravda?“ podívala sem se na, černo vlasého a modro okého, Patricka.
„Ano, je to pravda.“ hned mě Patrick objemul, já jeho taky.
„Vždyky sem si přála bratra.“ do očí se mi zase hrnuly slzy.
„Ale takové pěkné a dojemné rodinné sestkání.“ Patricka sem pustila a otočila sem se.
„Rachel Dragons...“ zašeptala Vanessa.
