17.kapitola: Potomci upíra
Začala sem pomrkávat, aby sem si zvykla na ostré nepříznivé světlo.
„Zelfi jsi v pořádku?“ zeptala se Senya. Pozala sem ji podle hlasu a obrysu.
„Co se stalo?“ zeptala sem se zmateně. Byla sem dezoriontavaná.
„Omdlela si. Musela sem tě s matkou přenést sem.Jsme ve velkém sídle města Hashimatsu.“ konečně sem se zorientovala.
„A řekla že jsi... v jiném stavu.“ dodala. Bylo vidět že jí to docela vzalo.
„Senyo já bych ti to řekla, časem. Ale řekla.“ ujistila sem ji.
„Zelfi, Senyo. Pojď tě.“ ve dveřích se objevil táta. Senya mi pomohla na nohy a šli jsme. Senya mě držela nechce aby se mi něco stalo. Šli jsme poschodech dolu do sklepení. Docela sem se bála slyšeli jsme všelijaké kvílení, řvaní a jiné, uši drásacící, zvuky. Došli jsme ke čtyřem celám, byly tam nápisy. Wolf, Sneak, Žralok a Tygran. Ale jenom tři cely byly obsazené. Tygran chyběl. Kde je mu asi teď konec?
„Ale ale, náš bývalí pán..“ k mřížím se přiblížil Wolf, on jediný měl celu řádně vysluženou, tedy mříže. Sneak měl, z naší skrany, sklo přes mříže. A Žralok má v cele velké akvárium. Jak ho tam mohli dostat?
„A jeho dcerky..“ natáhl k nám ruku se Senyoujsme udělaly krok vzad, nazarili jsme do táty.
„Mích dcer se nedotkneš, ty ani jikdo jiný kdo jim bude chcít ublížit. “ řekl a přistoupil blíž k Wolfovi.
„Řekni nám kde je tygran a my ti prozradíme všechno o Vanovi.“ do rozhovoru se vložil Sneak.
„Drž kušnu!“ okřikl ho Wolf.
„Tygrana zachvíli přivedou. O to se nemusíš bát.“ najendou sly slyšeli řev. V poutech vedli Tygrana. Stráže Tygrana zavřeli do celi mezi Sneakem a Žralokem. Jeho oči nebyly normální zelené ale zlatavé.
„Teď jste všichni. Tak to vyklop.“ zavrčel otec.
„Ale až tu nebudou tvoje dcery.“
„Holky běžte za ostatními.“ usmál se na nás táta. Obě jsme kývli a odešli.
Rafu pohlédl na Wolfa.
„Okey. Van je upír. Zabil Teu. Van je grázl. Ale také předek...“ nedořekl větu, nebyl si jistý a taky na něj zasyčel Sneak.
„Tak mu to řekni sám kdy s tím nejsi spokojený!“ řekl důrazně Žralok. Opíral se rukou o hranu akvária, ylzvědavý jak z tohodle Wofl vybruslí.
„Předek??“ zeptal se. Chtěl aby mu to řekl. Čí je to předek?
„Je to tvůj předek. On uměl dělat jenom kluky. Vždy si vyhlídl ženu a udělal si sní dítě a ty jsi jedním z nich.“ Rafu se zamračil.
„Díky to mi stačí.“ zavrčel a naštvaně odešel. Jak mu tohle někdo mohl tajit.
„Bylo zprávný mu to říkat?“ zeptal se Žralok, vylez zakvária a šel blíž k Tygranově cele, cely byly odděleny mřížemi.
„Tygrane.. chlape..“ řekl Žralok a přiblížil se k mřížím, Tygran se ohnal drápy a poškrábal Žraloka po ruce, měl hluboké rány, na zem spadalo pár kapek rudo-modré krve.
„Ale že by se projevovalo to že jsi taky jeden z jeho potomků?“ zasyčel Sneak aby řeč nestála. Žralokovi rány se zahojili, jenom po nich zbyly jizvy, ale už si na ty jizvy zvykl,
„Dávej bacha ty jsi taky jeho potomek“ řekl Žralok.
„My všichni jsme jeho potomci. Doufám že se s ním nesetkáme.“ zdychl Wofl a sedl si na prkenou příčku(postel).
Otec přišel do zahrady. Seděli jsem všichni pohromadě, ale jenom Senye se něco sezdálo.
„Holky pojďte musim si s vámi promluvit i s vaší matkou.“ proprosil nás. Jenom jsme kývli a šli za ním, do jeho kaneláře, kde čekala matka.
„Holky musim vám něco říct. Sice sems e to dozvěděl nedávn, ale nechi abych tu novinu věděl sám.“ rozhodl se. Se Senynou jsme si sedli na takovou menší pohovku.
„A o to jako má být za novinu?“ zeptala sem se zvědavě. Co nám chce říct? Co to bude za novinku?
„Holky víte Van. Ten Van co tě chtěl Zelfi zabít nebo spíš o tvoje miminko...“ vyvalila sem oči
„Je můj předek.“ řekl potihu, bylo to skoro neslyšně, ale stejně jsme to slyšely.
„Jak hodně vzdálený?“ zeptala se matka. Ruce sem složila pod prsala a podepřela sem si bradu dlaní.
„Jenno, je to můj otec.“ všechny jsme na tátu vyvalily oči.
„Co? On? A táta? Co?“ ptala sem se sama sebe. Jsem hodně zmatená, takhle zmatenásem byla naposledy když sem se stratila v knihovně, když mi bylo sedm let.
„Tím mi cheš jako říct že Senya brzy zemře?“ zlobila se matka. Proč by měla Senya umírat? Vždyť je mladší, většinou umírají starší sourozenci.
„Proč by měla Senya umírat?“ zeptala sem se zvědavě. Ale to se Senya zvedla a někam běžela. Zvedla sem se a běela za ní. Běžela dolu do sklepení, do vězení, kde jsou démoni. Byly tam pěkně vedle sebe.
„Wolfe, řekni mi kdo všechno je potomkem Vana?“ zeptala se Senya.
„Nebylo by lepší se támhle posadit?“ zeptal se Wolf a ukázal na pravo od sebe bylo tam menší posezení
„Stráž!“ zavovala sem.
„Co se děje?“ objevil se Luze.
„Áá, další z našich bratrů...“ zašeptal Žralok. Slyšela sem to jenom já.
„Cože?!“ vyjekli jsme se Senyou..jak to myslí?
„Hele puste mědejte i pouta a já vám vše řeknu.“ řekl Wofl, rukama držel mříže. Luze otevřel celu, dal Wolfovi želíska. Sedli jsme si ke stolu, co tam byl. Luze si sedl mezi mě a Senyi.
„Já, Žralok, Sneak, Tygran, Rafu tedy Ryuu a taky Luze jsem bratři. Máme stejného otce ale jiné matky. Já s Tygranem jsme se narodili ve stejném roce, i den. Ale jiným matká. Sneak je o rok mladší, Žralok o dva. Ryuu o deset let a Luze o patnáct let mladší.“
„A kolik vám je?“ zeptala se Senya.
„Mě je a Tygranovi stodevadesát let. Sneakovi stoosmdesátdevět, Žralokovi stoosmdesátosm. Ryuuvi stoosmdesát a Luzemu stosedmdetátpět. Jedniné do nás drží na živu je to že jsme buď něcokoho zabili nebo jsme se napili kreve. Všichni..tedy skoro jsme se všichni napili kreve. Kromě tady Luzeho ten zatim jenom někoho zabil.“ vysvětlil Wofl. Docela sem to i pochopila.
