14.kapitola: Oběťi z obou stran.
To co se stalo včera to bylo hodně divný. Manto u mě proklimbal, a Senya spala semnou na postely.
„Dobré ráno sestři.“ usmála se na mě Senya, když sem otevřela oči a kukala na ni.
„Dobré...“ pozravila sem, byla sem strašně unavená. Ale přemohla sem se, sedla sem si a opřela sem se o čelo postele.
„Zelfi jak ti je?“ zeptal se mě Manto.
„Je mi mnohem líp jak včera.“ usmála sem se.
„Ale v noci sem mi zdál sen. Nebo, ne sen. Izzi se mi zjevila a ukázala mi co uděla Tee. Vyrvala ji dělohu a pak se Teeta rána zahojila.“ řekla sem, zaklonila sem hlavu a opřela ji o postel.
„Mě se zjevilo to samé.“ přikývla Senya.
„Holky neveště hlavy. Hlavní je že jsme všichni zdravý.“ usmál se povzbudivě Manto.
„Jo, Manto, má pravdu. Ale stým zdravým není moc taková pravda.“ oba jsme se koukli na moji sestru.
„Jak to myslíš?“ zeptali jsme se.
„Shinki s Tsuki nastydli. Pokusila sem se je vyléčit a trochu to pomohlo. Ale stejně jsou trošku nachcípaný.“ řekla. S Mantem jsme se zasmáli.
„Lidi nastranu. Možná budu zvracet.“ upozornila sem. Senya se zvedla a šla otevřít dveře do koupelny. Manto mě podepřel abyh měla lepší vstávání.hned sem vylítla a běžela triskem na záchod. Po pár minutách sem vylezla. Opřela sem se o zeď.
„Teda. Z čeho ti je špatně?“ zeptala se Senya.
„Až příjde čas tak ti to řeknu.“ usmála sem se na ní. Šla sme se převlíknout.
„Senyo. Nemohly by jsme se s rodiči spojit?“ zeptala sem se jí.
„Mohly.“ umála se mile. Se Senyou jsme si lehli na postel čelem k sobě a chytli jsem se za ruce.
Objevili jsme se na louce u Susume.
„Mami? Tati? Jste doma?“ vovala jsem když se klepala na dveře. Dveře se otevřeli a vnich matka
„Zelfio, Senyo.“ zaraodvala se matka a obejmula nás.
„Tak ráda vás vidím. Jak je v národu větru? Jak se máte vy? A co ostatní“ ptala se nás když jsme seděli u stolu v kuchyni.
„Tak v národu větru je krásně. Já se mámdobře a ostatní se mají taky super.“ řekla Senya.
„Zelfi jak je tobě?“ usmála se matka a mrkla na mě
„Skvěle.“ odpvěděla sem.
„Mami, pamatuješ si na svojí matku?“ zeptala sem se.
„Pamatuju. Ale jenom střípky zpomínek.“ odpověděla.
„Tak tvoje matka, a naše babička, připravila naši tetu, tvoji sestru Teu o její dítě.“ vysvětlila Senya.
„Ale tea nikdy dítě nehtěla. Nechtěla zažít bolest při porodu.“
„Senyo, Zelfi.“ kolem krku nás obejmul otec.
„Holky jak je máte?“ zeptal se a sedl si vedle matky.
„Máme se dobře.“ odpověděly jsme obě sborrově. Otec se na nás usmál.
„Holky vy dvě mi teď řekněte kdo “zabil“ vaši babičku.“ zamyslela sem se.
„viděla sem ve snu muže, se šedými až bílími vlasy a oči mě zlaté.“ matka pootevřela pusu a otec si promul branu.
„To mus být Van..“ zašeptali oba. Se Senyou jsme nahnuly hlavy.
„Vy ho znáte?“ podivil jsme se obě.
„Jo i ne.“ řekla matka.
„Holky vy nám teď a tedy slibte že na sebe budete dávat pozor, na sebe i jedna na druhou. A zelfi ty mi řekni jestli je pravda to co si myslim.“ matka mě chytla za ruce.
„Podle toho o si myslíš.“ řekla sem.
„S Manten tam to.“ nechtěla prozradit.
„Já jaksi nevim o čem mluvíš.“ dělala sem že nevím.
„Tak pojď.“ matka mě vzal za ruku a šli jsme před dům.
„Je pravda že jsi těhotná?“ zeptala se mě.
„Jo je. Zlobíš se?“ zeptala sem se nakoec.
„Nezlobím. Ale ty mi teď slib, až se ostatní vládcové naučí živli. Že pudete s Mantem rovnou do Hachimitsu.“ žádala mě matka
„slibuju!“ slíbila sem.
Otevřela sem oči a koukala na mě Senya. Zvedla se a odešla. Sedla sem si a opřela o čelo postele.
„Manto. Až se unačíte všichni vládcové všechny živli tak my dva musíme do Hachimitsu. Slíbila sem to matce.“ koukla sem na Manta. Jenom kývl.
„Rychle pojďte. Na nádvoří se něco děje.“ Angelika nehala otevřené dveře od pokoje. S Mantem jsme běželi na nádvoří. Všichni byly kolem něčeno, nebo někoho. S Mantemjsme prošlu houfmem lidí.
„Pane bože!“ otočila sme se k Mantovi a hlavu sem si vtiska na jeho hruď.
„Prosím řeni že to není pravda.“ na zemi byly těla bývalích vládců. Než sme se Senyou zmizeli od matky a otce uázali nám o fotky na kterých jsou bývalí vládcové. Tohle byly jejich těla. Manto mě obejmul a odešli jsme do knihovny, kde sem si sedla na mantův klín a hlavu sem měla pořád na jeho hrudi.
„Zelfi to bude dobrý.“ hladil mě p zádech, jenom se spokojeně zapředla .
„Helle nevíte kde je Alice? Včera večer zmizela a nemůžem jí najít.“ do knihovny přišel Eiron.
„Nevíme. My jsme měli včera na práci něc jiného.“
„Něco jiného takže jste spolu spali.“ ušklíbl se. Ale já sem po něm hodila knihu a on ji chytl.
„Hele dobírej si nás. Ty jednou tady najdeš svoji lásku a budeš v tom až po uši.“ zasmál se Manto.
„Já už sem jendou lásku našel, ale utekla.“ řekl a sedl si naproti nám.
„Jak se jmenovala?“ zeptala sem se.
„Vanessa Níla De Blondie. Sice elfka ale byla to moje láska. Její rodina se přestěhovala do jiného národa.“ vysvětlil. Doknohvny přišli skoro všichni. Jenom ne Alice, ta pořád chyběla.
„Našli jsem tu Alici?“ zeptal se Manto.
„Ne. Pudme sem po nípodívat. Pudete taky?“ zeptal se Tygran
„Jo jdeme.“ kývl Manto. Zvedli jsme se a šli jsme hledat Alici. Hledali jsem všude po městě a v lese.
„Hej! Lidi našel sem ji! Zvířaza nám pomohli“ volala Naomi. Všichni jsme běželi za Naomi.
„Pane bože!“ Tsuki si zakrila ústa. Alice lěžela bezhybně na ůtesu
„počkejte chvíli.“ Rue se ztratila a objevila sem na útesu u Alice. Jenom si oddychla
„Dobrý je mrtvá!“ ušklíbla se. Senya se plácla dlaní do čela, Sebby si mnul čelo, Tygran se otočil a odcházel a my ostatní jsme vyvalili oči.
„Má pravdu. Díky bohu.“ pomyslela sem si. Rue se teleportovala zpátky k nám a odcházeli jsme. Nemohli jsme nic dělat.
