„Kyro, chceš hodit domů?“ posadil se k baru pohlední mladík s úsměvem na rtech, který znamenal jediné. Nenabízí jí jen odvoz domů, ale také společnost na dnešní večer.
„Děkuji, ale ne. Mám tu ještě nějakou práci,“ ukázala ke třem opilým štamgastům.
„Tak je vyhoď,“ řekl, jako by to bylo tak lehké. Kyra v tomhle baru pracovala už dva roky a nějaký měsíc a za tu dobu se naučila tři věci. Opilci se nedají vyhodit jen tak. Čím více jim říkáte, běžte, tím déle zůstávají. Potom věc, kterou provozovala dost často. Paňákové dary. Maximální počet… tři. Zbytek plivat do lahve od piva, jako to bylo v Divokých kočkách a třetí… Claye se snad nikdy nezbaví. Už spolu táhnou skoro stejnou dobu, jako pracuje v baru a pořád ho neomrzela. Popravdě, on jí trosku jo. Ale i takový hošánek se hodí, když je chuť, ale není společnost. V jejich vztahu stejně o nic víc nešlo.
„To nejde, Clayi. Mám ještě hodinu do zavíračky,“ utírala sklenku. „Jdi domů, neboj se o mě, vezmu si taxi.“
„Jsi děsná, ale dobře. Měj se a ozvi se, až budeš doma,“ stoupnul si na své dlouhé svalnaté nohy a políbil ji jemně na rudě nalíčené rty. Zastrčil jí pramen blonďatých vlasů za ucho a usmál se. „Nikdy mě nepřestane bavit tohle dělat.“ A byla to pravda. Zřejmně měl nějakou úchylku s vlasy. Neustále jí je upravoval.
„Jdi už, nebo tě praštím,“ zasmála se. „Dobrou noc,“ popřála.
„Dobrou a napiš,“ odcházel. Dívala se na něj s úsměvem. Clay byl tak trochu blázen. Takový milý ňouma, který vás nikdy nezradí. Zastavil se u ochranky, rozloučil se s ní a ještě jednou – naposledy zamával Kyře.
„Kotě, hoď nám sem ještě Bourbon s ledem,“ zavolal jeden z posledních tří štamgastů.
„Už se to nese,“ jenže si všimla, že jí došel led. Odebrala se tedy do zadní místnosti, kde do misky nasypala z ledovače několik kostek. Dělalo to hrozný rámus, což ona vážně nesnášela. Vrátila se zpět, ale mezi futry se zasekla. Rychle zalezla a schovala se za roh. Srdce jí tlouklo jako splašené. Skoro se nemohla nadechnou. Z toho, co viděla, jí naskočila okamžitá husina a slzy se jí draly ven jedna za druhou. Ruce se jí natolik rozklepaly, že upustila misku s ledem, čímž na sebe upozornila. Chytila se za ústa. Pane Bože, co jen to udělala? Nadávala si v duchu. Pohltila ji panika. Tam v baru, jsou čtyři muži a zabili ochranku i tři štamgasty. Teď je na řadě ona. Proč? Protože všechno viděla. Nechce ještě umřít. Je jí teprve dvacet pět. Chce žít.
„Někdo tam je, jdi tam a vyřiď to,“ zaslechla silný přízvuk. Nejspíš ruský. Hledala možné místo k úkrytu, ale ta místnost byla tam malinká. Bez jediné šance na záchranu. A tak vzala do ruky tágo od kulečníku. Držela ho pevně v rukou, které se jí strachem potili. Měla tak hrozný strach z možné smrti, že se o ní pokoušel infarkt. Vyčkávala své chvíle. Když se muž, vysoký tak stodevadesám centimetrů, s tmavě blond vlasy a černýma očima, přiblížil, praštila ho tágem po hlavě a dala se na útěk. Netušila, co dělá. V hlavě měla jen to, že prostě dneska neumře.
„Zdrhá!“ zas ten ostrý přízvuk. Zaslechla výstřel. Ostrá bolest jí proletěla hrudí. Tlak výstřelu jí složil k zemi. Byla jen kousek od vchodu. Jen malý kousíček. Podívala se tam. Natáhla k němu ruku a snažila se doplazit do bezpečí. Tvář měla nasáklou slzy a z hrudi jí tekla hromada krve. Cítila to. Vyprchával z ní život. Ne, ona nechtěla umřít. Ne takhle.
„Co ty tady dělat?“ nad ní se někdo sklonil. Chytil ji za rameno a otočil ji na záda. Trhaně do sebe nabírala dech, ale každým pohybem hrudníku z ní vytékal nový potůček krve.
„Pro...prosím,“ vydala ze sebe z posledních sil.
„Blbá,“ usmál se tak mrazivě a děsivě, že se Kyra rozplakala ještě víc. Namířil k její hlavě pistoli a vystřelil. Kyře stekla po tváři poslední slza a pak už byla tma.
****
„Připravte sál a zavolejte mi doktora Robertse. Hned!“ Do nemocnice právě přivezli tělo ženy s prostřeleným hrudníkem a hlavou. Byla ve velmi vážném stavu. Na hranici vykrvácení. Její život visel na vlásku. Nebýt pejskaře, který našel bezvládné tělo v parku, určitě by umřela. I když teď to také neměla jisté. Konečně se dostali na sál, kde se hned spustila operace. Špičkoví lékaři dělali vše proto, aby nebohou dívku zachránili. Operace byla náročná a trvala přes čtyři hodiny, ale podařilo se zastavit krvácení a pacientku stabilizovat. Avšak to neznamenalo, že měla vyhráno. Důležité budou následující hodiny. Při tak vážném poranění se může stát cokoliv. Lékaři však doufali v zázrak.
Pacientka byla převezena na jednotku intenzivní péče napojenou na milion hadiček a přístrojů, díky kterým momentálně žila.
„Přežila jsem to. Jsem celá, nic mě nebolí,“ řekla si Kary pro sebe. Usmála se, když si uvědomila, jak velký zázrak se stal. Nic ji nebolelo. Žádná krev z ní nevytékala. Cítila se… cítila se skvěle. Jako znovuzrozená. Posadila se, ale něco bylo jinak. Špatně. Podívala se na své ruce. Byly průhledné. Vykulila oči a zděsila se. „Pane Bože, co se to děje?“ vyjekla. Prudce se postavila a podívala se na postel. Chytila se za ústa a začala couvat dozadu. „Co se to sakra děje?“ nechápala to. Koukala na své tělo, přitom byla tady. Stála tam a hledala vhodné vysvětlení toho všeho. „Já jsem… jsem mrtvá?“ natáhla před sebe své roztřesené ruce. Pak se podívala na přístroje. „Ne, žiju, ale jak to, že…?“ nechala větu otevřenou. „Já jsem duch!“
