„Ale Kyro, to je přeci blbost. Znám Danteho…,“
„Říkám ti, že to on mě chtěl zabít!“ zaječela Kyra dřív, než Soner stihl cokoliv říct. Utřela si nos do kapesníku a několikrát za sebou popotáhla. „Byl tam a díval se, jak mě ten tmavovlásek chtěl zabít.“
„Takže tam byl Dante, nějaký tmavovlásek a Sergei, o kterém jsem si celou dobu myslel, že je hlava toho největšího kartelu, ale pěkně jsem se pletl,“ opět chodil sem tam a mával rukama. „A ke všemu mi unesli dceru!“ zavrčel vztekle.
„Jo,“ vzlykla.
„Sakra, ale tohle přeci není fér,“ posadil se k ní jako hromádka neštěstí. „Jak mám něco vyřešit, když se mi zbortily základy,“ podíval se na ni, jako by u ni hledal řešení.
„Já nevím,“ s pláčem si položila hlavu do dlani. Soner ji objal a hladil ji po holé paži. Nějak netušil, co by měl dělat. Jeho prioritou byla Viv. Nikdo jiný neměl přednost, ale copak se mohl koukat na to, jak ta nevinná duše pláče nad svým osudem? Musí rychle něco vymyslet. Takhle už to dál nejde. Potřebuje zjistit, zda je na to, co Kyra povídá něco pravdy. Pokud ho vážně celou dobu Dante vedl za nos, tak přísahá, že ho vlastnoručně zabije.
****
Z rána se rozhodli, že budou Danteho sledovat. Oblékli a vydali se ven, ale něco je na prahu zastavilo. Malá bílá krabička, ovázaná rudou stuhou. Podívali se na sebe a pak na onen dar.
„Co to je?“ zeptala se Kyra.
„Mně by spíš zajímalo, kdo to sem dal,“ poklekl k tomu a vzal to do ruky. Váhavě si onu věc prohlížel a pak k tomu přiložil ucho.
„Myslíš, že je to bomba?“
„Ne, to si nemyslím,“ vrátil se do pokoje. Kyra šla za ním. Položil krabičku na postel, rozvázal stuhu a otevřel víko. Kyra leknutím vykřikla při pohledu na obsah krabice, chytila se za ústa a šíleně, až hystericky, se rozplakala. Soner se jen chytil za hlavu a otočil se čelem vzad.
„Pane Bože, Bože můj! To je prst!“ Kyra znechuceně poskočila a pak znova. Jako by ten prst patřil jí. „Co se to do prdele děje!“ zajela si do vlasů a se zataháním si dřepla.
„Zabiju ho, přísahám, že ho zabiju,“ ze Sonerových úst vyšla taková nenávist, že Kyra přestala plakat a se strachem se na něj podívala.
„Počkej na mě!“ zavolala a rozeběhla se za ním, když vystřelil z pokoje. Doháněla jeho rychlou chůzi, ale i tak ho dohnala až ve výtahu. Kousal si ret a oči se mu zasklily slzy. „So…,“
„Teď ne!“ zarazil ji. A tak Kyra raději mlčela. „Uřízli jí prst!“ vykřikl a praštil do zdi výtahu, až sebou Kyra cukla. „Parchanti zasraní,“ zas praštil do výtahu. „Zabiju je! Všechny!“ Pěstí, pěstí, pěstí! Jedna za druhou, až jeho lokty byly samá krev. Pak se uklidnil. Hlasitě a zuřivě oddechoval a opřel čelo o tu promáčklinu, co způsobil.
„Je mi to líto,“ natáhla k němu opatrně ruku, ale než se ho vůbec dotkla, stáhla ji zpět.
„Jdeme,“ setřel si slzy, jakmile cinkly dveře a vyšel ven.
****
Cesta proběhla v naprosté tichosti. Ani jeden z nich nepromluvil, i když si v hlavě vedli svá slova. Zastavili před stanicí a čekali, až Dante vyjde ven. Hodinu, hodinu a půl. Dvě hodiny. Kyra už měla úplně dřevěný zadek. Neustále sebou šila a hlavně potřebovala akutně na toaletu. Neustále funěla, ale bála se cokoliv říct.
„Tamhle je malý občerstvení,“ ukázal na indický bufet. Vytáhl z kapsy peníze. Skoč nám pro něco k jídlu a k pití. A rovnou se vyčurej,“ pozvedl jeden koutek.
„Díky Bohu,“ vytrhla mu peníze z ruky a vystřelila z auta jako neřízená střela.
****
U pultu objednala jídlo a hned potom si skočila na dámy. Vracela se do vozu s papírovými pytlíky v každé ruce jeden, plus ještě kelímky s pitím. Nasedla a vůně jídla se rozlinula po celém voze.
„Tady,“ podala mu jeho porci. Hned rozbalila tu svou a s chutí se pustila do bagety.
„Kyro, chtěl bych se ti omluvit, za to, jak jsem se choval. Nemůžeš za to, co se stalo,“ odložil své jídlo na palubovku a pohladil ji po noze.
„Nemáš se za co omlouvat. Unesli ti dceru a pak…,“ raději zmlkla, než řekla něco, co by neměla.
„Hele,“ ukázal před sebe. Dante zrovna vyšel ze stanice. Nastoupil do svého auta a někam se rozjel. „Tak uvidíme, co máš za lubem.“
„Ty jo, začínám mít špatný pocit,“ už ani hlad neměla, jak moc se jí svíral žaludek něčím, co v sobě nechtěla mít. To něco byl strach.
*
***
A byl oprávněný, protože Dante zastavil před starou, už skoro dvanáct let nepoužívanou pilou.
„Co tady chce dělat?“ Soner zastavil kus dál, aby si ho Dante nevšimnul.
„Třeba se tu má s někým sejít,“ odpoutala se.
„Kam jdeš?“ zarazil ji Soner.
„Za ním,“ natáhla ruku tam, kde byl ještě před chvilkou Dante.
„Zapomeň,“ s úsměvem kroutil hlavou. „Budeš tady a ani se nehneš. Kdybych se dlouho nevracel, volej policii a ujeď.“
„To je totální blbost. Co je podle tebe dlouho?“
„Prostě, až ti to přijde dlouho. Zůstaň tu,“ naklonil se k ní a zajel ji rukou za krk. „Budeš hodná a poslechneš mě. Slib mi to.“ Kyra mlčela. „Dělej,“ naléhal. Kyra protočila očima, natajno udělala křížky na prstech a řekla: „Slibu, že tu zůstanu.“
„Hodná,“ věnoval jí cudné políbení a pak s rukou na zbrani odešel.
„To víš, že jo. Nejsem žádná tvoje fenka,“ počkala, až zmizí z dosahu a vydala se nepozorovaně za ním. Jenže, jenom udělala pár kroků, někdo ji chytil zezadu za pusu. Vykulila oči a chtěla vykřiknout. Začala sebou šít, ale jakmile na svém spánku ucítila hlaveň pistole, pozvedla ruce a vzdala se.
