„Já tě vidím. Jak to, že tě vidím?“ nemohl tomu uvěřit. Stála tam, jako by z masa a z kostí, a přesto průhlédná. Udělal k ní krok a v tu chvíli se Kyra chytila za krk a stáhla obočí pod podivným tlakem. Chtěla se nadechnout, ale nešlo to. Vyděšeně se podívala na Sonera.
„Pomoc,“ zasípala.
„Co se děje?“
„Já umírám,“ šeptla, zavřela oči a zmizela. Normálně se vypařila, jako by tu vlastně nikdy nebyla. Soner jen stál a snažil se to pochopit. Cože to říkala?
„Sonere,“ překvapil ho v kanceláři Dante. „Jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys viděl ducha,“ ani netušil, jak blízko byl pravdě. Přešel k jeho stolu a položil na něj žlutou složku. „Zjistil jsem, že ta Kyra, ta přeživší, měla přítele. Vyslechnul jsem ještě tu její kolegyni, a ona mi řekla, že měla něco s nějakým Clayem Hustnem. Tak jsem si ho prověřil,“ kouknul na Sonera. Zjistil, že stále kuká na jedno místo a drží se za vlasy. „Hej, jsem snad neviditelněj?“ tvářil se uraženě.
„Ne, promiň. Clay, pokračuj,“ pobídl ho rukou.
„No, trošku jsem ho proklepnul Dělá roznášku balíků. Ve městě se moc nezdržuje. Rejstřík má čistý a žije sám. Máma, táta jsou mrtví a má bratra, ale někde v Mexiku. A teď bacha,“ chystal se vytáhnout největší bombu. „Je fuč, zmizel. Jeho byt je prázdný. Skoro, jako by tam týdny nikdo nebydlel. Už jsem po něm nechal vyhlásit pátrání a poslal jeho fotku do televize,“ skončil.
„Myslíš, že by mohl mít prsty v tom útoku?“ zeptal se Soner. Něco mu na tomhle nesedělo. Proč by někdo zmizel, aniž by neměl důvod? Clay nevypadal jako někdo, kdo dělá pro Hady. Ale také nevypadal jako někdo, kdo je bez viny.
„Nevím, ale něco stopro ví, jinak by takhle nemizel. Musíme ho najít, protože může být v nebezpečí,“ Dante klepal prstem na fotografii. Soner si vzpomněl na Kyru. I ona byla v nebezpečí.
„Musím si skočit do nemocnice. Hlas mi, až něco zjistíš,“ poplácal ho po zádech než zmizel.
„Jo a hele, neměl jsi tu mít dneska Viv?“ narovnal se.
„Jo, ale nějak to nevyšlo,“ řekl, než zavřel dveře.
****
„Detektive, nic novýho se nestalo. Už jsem vám to říkal,“ opakoval se lékař.
„To nevadí, musím ji vidět,“ trval si na svém Soner.
„Dobře, ale jen na chvilku,“ vzdal se a pustil ho do Kyřinína pokoje.
Vstoupil a hned ji viděl sedět vedle svého těla. Držela se za ruku a plakala.
„Díky Bohu, už jsem se bál, že jsi mrtvá,“ vydechl úlevně a posadil se k ní.
„Málem jsem byla,“ setřela si slzy a podívala se na něj.
„Jak to myslíš?“ nechápal. Však vše bylo stejné a doktor mu nic neoznámil.
„Někdo tu byl a chtěl mě zabít. Držel mi polštář na obličeji a dusil mě. Chtěla jsem ho zastavit, ale nic jsem nezmohla,“ oči už měla od pláče rudé. „Kdyby nepřišla sestra, udělal by to.“
„Ta sestra ho viděla?“ probudil se v něm polda a automaticky zapomněl na lidskost. Hlavní bylo získat informace za čerstva.
„Ne, jen otevřela dveře a pro něco se vrátila. Stihnul se schovat, než vešla. Byl za dveřmi a pak se vytratil,“ ukázala za dveře, jako by tam stále stál.
„A tys ho viděla?“ Kyra se rozplakala a kývla, že ano.
„Byl to Clay. On, držel mi polštář na obličeji a chtěl mě zadusit,“ vztekle zavrčela. „A ještě se mi u toho omlouval, ten hajzl. Chápeš to? Ale já přísahám, že ho zabiju, Zabiju všechny, kdo mi tohle udělal. Nebudu už jen sedět a čekat, až mě dorazí,“ odhodlaně si stoupla. Zjistím, kdo mi to udělal a začnu s Clayem. Když mě slyšíš ty, on mě uslyší taky a bude toho litovat!“ Byl to projev plný emocí. Ale jedno bylo znát na první pohled. Kyra to myslela smrtelně vážně.
„Kyro, nemůžeš...,“
„Můžu, já můžu úplně všechno. Jsem duch a podle všeho i duchem zůstanu. Takže se mě neopovažuj zastavit,“ naštvaně se na něj podívala a pak zmizela.
****
Jako první šla do Clayovo bytu, tam samozřejmě nebyl. Zkusila jeho druhý byt, o kterém věděla jen ona. Bylo to takové jejich hnízdečko lásky, bez lásky, protože ona ho nikdy nemilovala. Našla ho tam. Zrovna si v klidu ohříval večeři. Našla v sobě energii na pomstu. Zavřela oči a zhluboka nabírala vzduch nosem. Procházelo jí teplo a ona věděla, že její plán může začít. Nejprve si s ním trochu pohraje. Prošla kolem něj a nehty mu projela po holých zádech. Clay se rychle otočil.
Stáhnul obočí nad podivným úkazem, ale pak prudce zakroutil hlavou. Avšak pravda byla taková, že vnímal podivný pocit mrazu. Na těla se mu objevila husina a mrazivý strach jím projel jako průboj energií. Pohodlně se usadil a vzal si do ruky ještě horkou krabičku s Čínou. I s ní se posadil na gauč.
„Nažer se, ty svině,“ převrhla mu krabičku na holou hruď. Clay zařval a vyskočil na nohy. Sundal ze sebe horké jídlo a rozhlédl se kolem sebe. Cítil to. Cítil, jak mu jídlo někdo vyrval z ruky.
„Co se to děje?“ zajel si zoufale do vlasů a skousnul si rty.
„Bojíš se?“ chodila kol něho a prohlížela si ho s nenávistí. Strčila do něj, až spadl zas na gauč. Sedla si na něj obkročmo a dala mu pěstí.
„Pane Bože, co se to děje!“ rozbrečel se hrůzou.
„A teď chcípneš, ty svině,“ natáhla se pro polštář, když Clay viděl, jak se sám zvedá, vykulil oči a dech se mu zadrhl v krku.
„Ne, to není možný,“ kroutil hlavou.
„Ale je, je to možný,“ řekla a přiložila mu polštář na obličej. Tlačila ze všech sil. To sípání jí dělalo dobře. Pral se s ní, ale ona měla navrh. Možná, to bylo tím, že je duch, nebo má vztek, nebo touží po pomstě, ji dodávalo nadlickou sílu, protože ona byla vážně silnější. Už se blížila jeho smrt. Poslední škubání těla. Poslední pokus o záchranu, když v tom se rozrazily dveře a v nich se objevil Soner.
„Kyro, dost!“
