Soner vletěl do Kyřina pokoje, jako by ho někdo honil. Nad ní stál doktor a ještě Dante, který dorazil těsně před ním.
„Slečno, uklidněte se, prosím. Tohle vám neprospívá,“ doktor ji držel za rameno, přičemž se otáčel za Sonerem.
„Ale jak je možné, že umřel? Co se mu stalo?“ vzlykala Kyra.
„Slečno, příčinu smrti zatím nevíme, ale děláme vše, co je v naších silách, abychom to zjistili,“ Dante použil ten nejvíc něžný hlas, jaký dokázal.
„Kyro, je neskutečný, že ses probrala,“ Soner se na ni vrhl s radostí. Objímal ji s úsměvem. Ale Kyra jeho nadšený nesdílela.
„Promiňte, ale vy jste kdo?“ snažila se dostat z jeho sevření. Soner po jejich slovech stuhnul. Pomalu se odtáhl a svraštil obočí.
„To jsem přeci já, Soner,“ připomněl se.
„V životě jsem vás neviděla,“ ať si ho prohlížela sebe víc, nepoznala ho.
„Co?“ zasmál se. Tohle mu nešlo do hlavy. Vždyť mu poslední dny ničila život.
„Měla bych vás znát?“ začínala si myslet, že je to nějaký šílenec.
„Jo, to teda měla!“ už ho ta hra na blbou přestávala bavit. „To jsem přeci já, Soner, sakra!“ zvýšil hlas.
„Sonere, můžu s tebou mluvit?“ požádal Dante a cuknul hlavou ven z pokoje.
„Bude nejlepší, když necháme tady slečnu odpočinout. Stačí, že jste ji řekl o smrti jejího přítele,“ káral Danteho pohledem lékař. Muži se tedy odebrali z pokoje.
„Co to děláš? Jsi normální? Nemůžeš za ní přijít a chovat se jak psychopat!“ Dante strčil do Sonera, až se zastavil o zeď.
„Ale ona mě zná, vždyť jsem ti to říkal!“ trhl rukou k pokoji.
„Přestaň!“ zařval. „Nech už konečně těch kravin a vzpamatuj se!“ řekl tichým hlasem a přiblížil se k jeho obličeji.
„Dante, ale já nejsem blázen,“ s prosíkem v očích se mu vše snažil vysvětlit. Netušil, co se to děje, ale věděl, že pokud si na něj Kyra nevzpomene, je všemu konec. Ne, pokud si nevzpomene na vše. Jen ona jediná věděla, kde mají Hadi skrýš.
„Pokud toho nenecháš, tak skončíš. Zamčenej v bílé místnosti v kazajce. To chceš?“ ukázal na něj prstem. Soner kývl, že ne. „Tak se prosím tebe vzpamatuj. Jdeme,“ rozešel se pryč z nemocnice.
„Jo, jen si koupím kafe. Přijdu,“ kývl hlavou a začal lovit z peněženky drobné.
„Čekám venku. Potřebuju cigáro.“
Jenže, žádné kafe se nekonalo. Soner vpadl do Kyřina pokoje. Ta, jak ho uviděla, chňapla po přivolávači sestry. „Ne, prosím,“ natáhnul k ní ruku. „Nic ti neudělám, slibuju,“ uklidňoval ji. Kupodivu ruku pomalu stáhla.
„Někoho mi silně připomínáte, ale vím, že jsem vás nikdy neviděla,“ řekla, což vykouzlilo Sonerovi úsměv na tváři.
