Kyra chodila po pokoji sem a tam a tam a sem. Držela se za spánky a snažila se vzpomenout na vše, co zapomněla. Čím více se na to soustředila, tím více si byla jistá, že se jí to daří. Cítila to. Byla blízko. Už chyběl jen kousek, ale ještě do ni neuhodil ten pravý blesk vzpomínek.
„Jdi do hajzlu, Dante! Sám víš, že pokud se pohřešovaný nenajde do devadesáti šesti hodin, je mizivá šance, že ho ještě někdy rodiče uvidí, takže mě tu neuklidňuj tím, že vše bude v pohodě,“ Soner vletěl s těmihle slovy do pokoje a hned za ním šel Dante
„Tak to máme ještě dost času na to, abychom ji našli. Pokud už chceš všechno vzdát…,“ nestihnul doříct větu, protože ho Soner narval na zeď a drtil jeho oblečení ve svých pěstí.
„I kdyby uběhlo tisíciletí, já ji nikdy nepřestanu hledat. Je ti to jasný!“ zavrčel mu do obličeje.
„Jo, jasný,“ odhodil ho od sebe. Vypadalo to, že se ti dva začnou každou chvilku prát.
„Tak dost!“ zařvala Kyra a vlítla mezi ně. „Zbláznili jste se, něco co? Copak se tu chcete porvat!“ koukala z jednoho na druhého. „Co se stalo?
„Nenašli jsme ji,“ rozplakal se Soner. Najednou mu došlo, co všechno se stalo a co vše se ještě může stát. Co když svou dcerku nenajde? Co když ji najde, ale ne živou? Co když jí nějak ublíží? V hlavě se mu předbíhal jeden horší scénář než druhý. Skácel se celý zoufalý k zemi a schoval si obličej do dlaní. „Nenašli jsme ji!“ zařval, až sebou Kyra cukla. Dívala se na zhrouceného otce, jenž trpí tou největší bolestí světa. Jako by snášel utrpení všech na zemi. „Proč se tohle muselo stát?“
„Sonere, přísahám, že uděláme všechno, aby se našla. Už jsme dali hlídky na hranice. Vyhlásili jsme celostátní pátrání. Jejich fotografie jsou ve zprávách. Neboj, ze země nám nezdrhnou,“ poklekl k němu Dante, zatímco Kyra jen stála a koukala na Sonera. Plakala s ním. Bylo jí to tak moc líto. „Já tě teď ale potřebuju. Jsme tým a bez tebe to prostě nedám. Jsi se mnou?“ Soner zvedl obličej s výrazem Terminátora, doslova si sedřel slzy z obličeje a kývnul.
„Dostanu dceru zpátky, ať to stojí, co to stojí!“
*
***
Už asi hodinu telefonoval se svou bývalou ženou a vykládal jí o tom, co vše se stalo a co vše se bude ještě dít. Uklidňoval ji. Říkal, že Viv bude v pořádku. A přísahal její návrat domů. Kyra zatím pročítala na internetu informace ohledně Viviinina zmizení. Dívala se na záznamy z kamer, když si uvědomila, že možná něco našla. Přiblížila si obraz a zaostřila. Ruka, která se sápala po Viv... byla potetovaná.
„Co na to tak koukáš?“ posadil se k ní Soner.
„To tetování mi je povědomé,“ ukázala na displej.
„Podle toho, co jsi říkala v hypnóze, je to Sergei.“
„Šéf Hadů?“ pozvedla obočí. Tohle jí trochu nesedělo. Proč si velký šéfík špinil ruce nějakým únosem? On na to má přeci lidi.
„Což je totální blbost,“ došlo to i Sonerovi. Otočil k sobě monitoru a díval se na tetování. Táhlo se po celém hřbetu až na prsty. „Asi jsi na něco přišla. Musím zavolat Dantemu.“
„Ne, počkej,“ vyrvala mu mobil z ruky. „Přemýšlej. Něco mě napadlo. Takovou dobu jdeš po Hadech a oni jsou vždy o krok napřed. Když už máš konečně možnost ho dostat, márnice je prázdná. Co to znamená?“ Kyra v sobě našla utajenou schopnost.
„Máme na stanici špicla. Proto celou dobu unikali. Že mi to nedošlo dřív,“ chytal se za hlavu. „Je to přeci tak jasné.“
„No, možné to je, neříkám, že je to zrovna Dante, ale pokud něco víme, měli bychom si to nechat pro sebe. Nemůžeme riskovat, že se to dostane dál. Já mám takový pocit, že jsem blízko k tomu, abych si vzpomněla. Vím, že mi chybí jen kousek a dokážu to,“ křečovitě krčila prsty u své hlavy.
„Kéž by…,“ pohladil ji po vlasech. „Děkuji ti.“
„Za co?“ odpoutala svůj zrak od monitoru a podívala se na něj. Nějak při tom kontaktu zamrzla. Za to mohl on. Ty jeho věčně usměvavé oči, i když byl smutný, tak se smály. A ta nádherně zelená barva ji vždy učaruje.
„Za všechno,“ zajel jí rukou do vlasů a políbil ji. Už nemohl popírat to, co bylo od prvních paprsků jasné. Toužil po téhle ženě. Byla jeho momentální útěchou. Dal notebook, který měla na nohou, stranou a položil ji do postele. Zavalil její tělo a s zlehka ji líbal na rty. Na ty sladké, plné rty. Kyra roztáhla nohy, aby mezi ně mohl zapadnout a hladila ho přes vlasy, na holá záda po zadek. Dala ruce nahoru, aby jí mohl svléknout tričko a následně podprsenku. Nad tím, co dělala vůbec nepřemýšlela. Brala to, jako chvilkové opojení svým a možná i jeho smyslů. Něco, co oba potřebovali, aby se uvolnili a nabrali energii.
Když se i Soner vysvlékl a s pohledem do očí do ní vnikl, neubránila se lehkému zasténání. Bože, tohle bylo maximálně úžasné. Ještě nikdy to nedělala s nikým tak obdařeným a to, co to v ní vyvolalo bylo nepopsatelné. Jako by ji zažila stav beztíže, k tomu si dala cukrovou vatu z duhy a našla poklad na jejíž konci. Skousla si rty a zaryla mu nehty do ramenou. Stále si při tom koukali do očí, až do té doby, než se Kyra prohnula v zádech a zaklonila hlavu. Čehož Soner hned využil a vcucnul do úst její drobnou růžovou bradavku. To v Kyře vyvolalo zástavu srdce. Objala ho nohama kolem pasu a dala mu signál k tomu, aby přidal. Jeho tvrdé přírazy byly přesně to, co chtěla. Jenže on zničehonic přestal. Vyměnil si s ní místo a vysadil si ji na sebe. Kyra si přehodila vlasy na jednu stranu a začala se pomalu pohybovat. Sklonila se k němu a spojila s ním rty. Chtěla ho líbat, až s ním vystoupá na vrchol. Chytil ji za zadek a začal si určovat sám tempo a za nedlouho oba spolu vystoupali k nebesům s hlasitým orgasmem na rtech.
****
Usnuli vyčerpáním. Soner si spokojeně oddechoval, zatímco Kyra sebou šila z jedné strany na druhou. Měla noční můru, která tak úplně noční můrou nebyla. Zdálo se jí o té noci, kdy málem umřela. Všechno to viděla. Claye, jak ji nabízí odvoz. Tři bratry u stolu vyžadující si další pivo a pak ty mrtvoly. Dokonce cítila kulku v zádech. Viděla nad sebou obličej. Ne počkat. Jsou tam dva. Dva obličeje. Jeden je Sergei a druhý… chvilku si ho prohlížela, když v tom se s výkřikem probudila. Prudce se posadila a hlasitě oddechovala.
„Kyro!“ polekal se Soner.
„Dante! Dante, je…,“ vzlykala. „To on mě málem zabil!“
