Jako první měl Dante v plánu všechno nahlásit svému kapitánovi. A tak jeli rovnou na stanici, aby se po Sonerovi okamžitě vyhlásilo pátrání. Zkoušel se mu dovolat, ale nikdo to nebral. Jako by tam ani nebyli, což rozhodně nemohla být pravda.
Zaparkoval na svém místě. Nejprve chtěl nechat Kyru v autě, ale pak si to rozmyslel. Nejlepší bude, když budou pohromadě. Jenže něco bylo špatně.
„Co je?“ zjišťovala, když viděla, jak Dante sahá po zbrani.
„Nevím, ale je tu moc velké ticho,“ zašeptal a následně otevřel dveře, ale to, co viděl, ho donutilo otočit hlavu. Kyra se chytila za pusu a vykulila oči. Všude se nacházela mrtvá těla. Jedno vedle druhého se válelo v krvi. Kolega vedle kolegy
„Jsou… mrtví?“ zbytečná otázka, kterou Kyra položila.
„Jo. Všichni,“ ani ve snu by ho nenapadlo že někdy tohle zažije. Že přijde o tolik blízkých lidi najednou.
„Myslíš, že to udělal Soner?“
„Ne, nemyslím. To vím,“ opatrně vstoupil a hledal něco, ani vlastně nevěděl co. Soner nebyl hlupák, nenechal by po sobě jedinou stopu. Nikdy to neudělal a toto nebude výjimka. Ale jeho vnitřní já mu napovídalo, že tam přeci jen něco najde. Překročil tělo své kolegyně o které věděl, že má doma dvě děti. Sevřel se mu žaludek a nahromadil se v něm vztek s lítostí. „Sakra, Sonere, cos to udělal! Tolik nevinných objetí,“ chtělo se mu nad tou hrůzou brečet.
„Trochu jsem se nudil,“ Soner vyšel z kapitánovy kanceláře s doutníkem v puse. Dante hned namířil zbraň směrem k němu, ale Soner se začal smát. „To bych nedělal,“ luskl prsty a za ním se objevil blonďáček z Kyřina vidění a ten s kérkou na ruce, co unesl Viv.
„Vzdej se a já ti zaručím lepší trest,“ snažil se vyjednávat, ale Soner se začal šíleně smát.
„Jsi vážně vtipnej, Dante, ale dík. Vážím si toho. Teď mi dej to, proč jsem tu,“ naklonil se, aby viděl na Kyru, která se schovávala za Dantem. „Ahoj, zlatíčko. Omlouvám se za zpoždění, už se to nebude opakovat. Za to ti slibuji krásný výlet. Bude se ti to líbil. Fakt,“ úplně se zbláznil.
„Ne,“ začala couvat. „Nech mě být,“ v očích měla strach a děs. Jak jen mohla přehlédnout, že je to šílenec. Copak je láska vážně slepá?
„Ale no ták. Neboj se mě. Nic ti neudělám. Tohle všechno“ roztáhl ruce do prostoru, „jsem udělal pro nás, abychom mohli v klidu odejít.“
„Ty jsi vážně blázen.“
„S tebou jsem nemluvil!“ vykřikl a ukázal na Danteho. „Chci ji a hned!“ Dante stále držel namířenou zbraň, když Soner vyslal své dva poskoky pro Kyru.
„Ani se nehněte, nebo vás oba odprásknu,“ drtil v pěsti pistoli.
„Ale no ták, to bys neudělal,“ Soner pozvedl jeden koutek. Dante na důkaz své vážnosti prostřelil Kérce lýtko.
„Kurva,“ zasyčel a svalil se na zem.
„Tak co, pořád mi nevěříš?“ pozvedl jeden koutek.
„Dante, já mám taky zbraně a nebojím se je použít,“ ukázal na čtyři místa, kde byly rozmístěné výbušniny. „Rozmysli si pořádně, jestli budeš dál střílet.“
„Sakra, sakra, sakra!“ klekla Kyra. Dante složil zbraň, zde byla zbytečná.
„Uděláme to takhle. Dám ti čas do večera. Pokud mi do jedenácti nezavoláš, seznámíš se s Bohem. Pokud jo, nechám ho žít,“ začal se k nim přibližovat. Zastavil se u Kyry a chytil její bradu mezi své prsty. „Rozmysli se pořádně,“ sklonil se k ní, načež se ona od něho odtáhla. „To nedostanu ani pusu na rozloučenou?“ udělal štěněčí pohled. „Zlobivá holka,“ jeho výraz se najednou z toho roztomilého, až šíleného, změnil na vražedný. Násilím Kyru políbil a pak odešel.
„Teď mi navalte mobily a zbraň,“ natáhl k nim ruku. Oba mu neochotně odevzdali své telefony. „A nezkoušejte hledat. Všem, co jsou tady už jsme je taky sebraly a pevná je jaksi mimo provoz,“ šel pozadu. „Nezapomeň, do jedenácti,“ naposledy se na ně podíval a pak je tam zamknul. Zamával jim přes neprůstřelné sklo, jenž je zdobilo.
„Tohle je totálně v hajzlu,“ rozčílil se Dante a nakopnul židli.
„Já tady nechci být s nimi,“ lehce zvedla prst k mrtvolám.
„Byli to mí kolegové, tak trochu úcty.“
„Omlouvám se,“ špitla a sklopila hlavu. „Mohl si mě klidně vzít teď. Proč to neudělal?“ přemýšlela nahlas.
„Hraje si s námi, hajzl jeden,“ zavrčel.
„Začínám se tady dusit,“ ovála se rukou. „Myslím, že na mě doléhá panika, nebo záchvat úzkosti, nebo co já vím. Prostě potřebuju kyslík, který se mi nedostává a já mám strach. Nechci tady být. Nechci jít s ním a nechci, aby kvůli mně někdo další umřel, takže budu muset jít s ním, zavolám mu a budu jeho děvkou, abys přežil, ale to nechci. Určitě to nebude žádnej hezkej vztah, ale bude to teror nejvyššího kalibru. Já...já, nemůžu dýchat, potřebuju ten zatracenej kyslík! Copak tu není žádná klimatizace?“ dokončila svůj rychlý, bezdechý a hluční monolog.
„Cos to řekla?“ Dante zpozorněl. Šel k ní blíž a ukázal na ni prstem.
„Co konkrétně? Že se bojím a nechci, aby někdo další umřel, nebo že je mi horko?“
„Jo, to je ono. Potřebuju najít,“ něco hledal. Díval se ke stropu a chodil sem tam. „Musí to tu někde být.“
„Ale co?“ byla z něho ještě víc nervozní.
„Větrací šachta. Můžeme se z ní dostat ven,“ šel do kapitánovy kanceláře. „Jo!“ zajásal, když ji našel.
„Máš ji?“ musela se jít ujistit. Našla ho, jak stěhuje stůl ke zdi. Pomohla mu a pak sledovala, jak na něj leze a dává pryč kryt od větrací šachty.
„Super. Bude tam těsno, ale my to dáme,“ natáhnul k ní ruku. Pomohl jí na stůl a následně do šachty. Vážně tam bylo těsno, ale jako poslední šance na záchranu, to posloužilo. Lezli za sebou po čtyřech, až se Kyra zastavila před cílem.
„Je tady nějaký prudký sráz,“ natočila se na Danteho. Moc se jí nechtělo do toho pouštět, ale věděla, že nebyla jiná možnost.
„Šup, jen do toho,“ pobídl ji. Kyra se tedy zhluboka nadechla a sklouzla se dolů. Jela v plné rychlosti do neznáma, až se na konci tunelu objevilo světlo, ale tohle nebylo to nebeské. Tohle světlo je zavedlo do kontejneru. Dopadla mezi barevné pytle s odpadky a hned na to na ni dopadl Dante a zatlačil ji ještě niž do toho smradu. To jí bylo momentálně fuk. Hlavně, že nebyla v místnosti napěchované bombami.
