Kyra se probudila z noční můry plné mrtvol. Byla v nějaké studené místnosti a ty mrtvoly ožily. Nejhorší na tom bylo, že neměly vnitřnosti. Jejich hrudníky byly prázdné a ony se k ní přibližovaly s nataženýma rukama a chtěli ji sežrat.
„Kyro, už je to dobrý, jsem u tebe,“ objal ji polonahý Soner a houpal s ní jako s miminkem.
„Ty mrtvoly mě chtěli sníst. Chtěly moje orgány. Bylo jich tam strašně moc a já nemohla nic dělat,“ naříkala v hrozném pláči.
„Tak to vypadá, že se ti zdá o tom, cos zažila jako duch.“
„Nech už toho, sakra!“ vyjela a odstrčila ho od sebe. „Já přeci nikdy nebyla duch. Byla jsem v kómatu, ne mrtvá!“
„Jo a já jsem papež. Myslíš si, že bych si to vymyslel. Znám tě. Vím, že tvoje oblíbená písnička je od Justina Timberlaka Say something. Jsi nesnesitelná a lezeš mi na nervy, ale jedno ti řeknu. Jako ducha jsem tě měl radši!“ ukázal na ni prstem.
„Jsi blázen,“ kroutila hlavou Kyra, i když ji dostal jím Justinem. V hlavě ji okamžitě začala hrát ona písnička a ona si ji začala broukat. „No, tak ti teda děkuji, teď ji zas nedostanu z hlavy."
„Ne, už nezpívej, prosím,“ chytil se za uši a narval hlavu do polštáře. Kyra si nemohla pomoct a vyprskla smíchy. Přišlo jí to strašně vtipné. Nejen to, co udělal Soner, ale hlavně ta věta: Nezpívej, prosím. Už ji slyšela tolikrát, že to přestalo mít váhu. „Čemu se směješ?“ zvedl k ní utrápený pohled.
„Já ani nevím. Prostě je to všechno tak vtipný a šílený, že si začínám říkat, co když je to pravda. Dejme tomu, že jsem byla duch a věděla, to, co potřebuješ, abys dostal ty Zmije.“
„Hady,“ opravil ji.
„To je jedno. Můžem tomu klidně říkat Přirození detektiva Sonere. Had jako had,“ mávla nad tím rukou. Soner to zpočátku nepochopil, ale když se podívala na jeho chloubu, vše mu došlo. „No, už jsem se začínala bát, že nevíte, co ve vás je.“
„Můžem se vrátit k věci? Tohle téma už mě nebaví,“ tváře mu zčervenaly studem.
„Nečervenejte se, opravdu se nemáte za co stydět.“ Provokovala.
„Kyro. Mluv už. Dokonči myšlenku.“
„Dobře. I kdyby byla pravda to, co mi tu říkáte, nevím, jak ty vzpomínky nahodit zpátky, abych si vzpomněla. Nemohu vám pomoct,“ byla zoufala. Tolik si přála svůj život zpět.
„Co nějaká hypnóza?“ napadlo Sonera.
„Ne, to teda rovnou škrtněte. Nechci být oblubnutá a aby se mi někdo díval do hlavy,“ kroutila zběsile hlavou.
„Proč? Je to náhodou skvělej nápad.“
„Je to totálně šílenej nápad. Nic, jdu spát, vy běžte taky, protože už mluvíte z únavy,“ lehla si zas do postele a otočila se na bok.
„Ne, já tě přemluvím k tomu, abys ses nechala zhypnotizovat a použiju k tomu všechny možné prostředky,“ zákeřně se usmál. Pak si lehl vedle ni a díval se do stropu.
„Děláte si srandu, že jo! Hned ven z moji postele,“ chtěla ho z postele shodit.
„Ani ne mě nehne,“ usmál se. „Já ti totiž budu zpívat, tak jako jsi zpívala ty mě, abych uvěřil, že jsi opravdová,“ a tak začal zpívat Zadkem vrť a další možné písničky. Hodinu a něco to Kyra vydržela, ale pak, když už měla úplně rudé oči únavou, vykřikla: „Dobře, nechám se zhypnotizovat, ty bastarde, ale už drž hubu a nech mě spát!“ Soner se radostně zasmál a nastavil k ní ruku k placáku, ae ona na něj jen vražedně vykulila oči.
„Žádnej placák? Tak dobrou,“ odebral se do svě postele a radostně si u toho pískal.
****
Bylo až děsivé, jak rychle Soner sehnal hypnotizéra. Nebyl to nikdo jiný, než jeho milovaná slepá sousedka. Ne nadarmo se říká, že kde něco chybí, tam i přebývá . Jasmin totiž uměla v lidech dokonale číst. Vykládat budoucnost a také ovládala hypnózu. Nejprve tomu Soner nevěřil, ale nejednou se stalo, že mu řekla, co ho čeká v práci a ono se to stalo. Několikrát mu pomohla s případem a mnohokrát připravila na horší časy. Jen do toho s Hady ji nechtěl zatahovat. Bohužel ji ale momentálně potřeboval víc, než kdykoliv jindy.
„Takže, Kyro. Budu potřebovat, abys byla úplně uvolněná jak tělem, tak myslí,“ řekla stařenka.
„Jako by to šlo, když mě čeká toto,“ odsekla a nevraživě se podívala na Sonera, který stál v rohu.
„Já vím, že to není příjemné, ale mě můžeš věřit.“
„Vám věřím, ale jemu ne,“ ukázala na Sonera.
„I jemu můžeš věřit. Je to milý chlapec. Tak… Hluboký nádech pusou a výdech nosem a opakujeme, dokud naše mysl není čistá,“ Kyra potřebovala těch nádechů a výdechů minimálně deset. Pak Jasmíne začala počítat od pěti do nuly u niž hlasitě tleskla, že se až Soner lekl. Jenže Kyra ne. Ta byla někde jinde. Její tělo procházelo nějakou mlhavou vzpomínkou. Všude kolem ní byl dým a strašný chlad. „Ničeho se neboj a řekni mi, co vidíš.“
„Je tu mlha.“
„Nech ji vypařit,“ přikázala ji. „To je tvoje obrana. Tvá duše má strach z toho, k čemu se vrací.“
„Dobře.“ Mlha zmizela a Kyra se objevila tam, kde viděla onu márnici s těly. Vše se opakovalo. „Jsme v nejakém baru. Má červené zdi. Tmavé dřevo a všude jsou lehké ženy. Myslím, že jsem u Rusáků. Někoho sleduju. Jsou dva. Jdeme úplně dozadu. Vstupujeme do kanceláře. Je to tu luxusní a je tu pěkný blonďák.“
„Má ten pěkný blonďák nějaké ponávací znamení?“ zeptala se Jasmín, přičemž Soner zbystřil.
„Ano má tetování na ruce a jde mu to přes prsty. A má nádherné lícní kosti,“ vzdychla.
„Tak a teď chci, abys mi přesně řekla, o čem se baví. Co si říkají.“
„Ten blondýn je jejich šéf, říká něco o tom, že potřebuje dvě mrtvoly. A že to ti dva posrali. Řve na ně a jde z něho strach. Baví se o nějaké dodávce, nevím nechápu to. Pane Bože, ne! Ježiši!“ vykřikne. „Zastřelil je. Oba dva jsou mrtví,“ rozpláče se.
„Dobře, Kyro. Už tě nebudu trápit, chci jen jednu věc… poslední. Poznáváš to tam. Podívej se z okna, na stůl, kamkoliv. Najdi něco, co ti řekne, kde jsi?“ Kyra tedy vykoukla z okna do černé noci.
„Je tma a všude dokola jsou domy. Vypadá to na chudou čtvrť naproti mně je maják od přístavu. A napravo ode mě asi dvě a půl míle, je nějaká skládka.“
„Dobrá, jsi šikulka. Až řeknu tři, probudíš se. Raz dva tři.“ V tu chvíli Kyra otevřela oči a nic si nepamatovala.
„No, vyšlo to nebo ne?“ zeptala se s pohledem na Sonera.
