„Podle svědku se na něj vyřítilo auto, když ho řidič srazil. No a pak ujel. Auto jsme našli o dva bloky dál. Prázdné. Naši lidi už ho prohledávají,“ vylíčil mladý policista Sonerovi a Dantemu. Místo činu už bylo ohledané a tělo se chystalo do márnice, kde si ho vezme pod palec patolog.
„Vypadá to jako obyčejná auto nehoda. Řidič pravděpodobně zazmatkoval a ujel,“ pokračoval policista.
„Ne, tohle je jasné vyřizování účtů. Tenhle člověk je totiž zapleten s Hady... tedy byl. Sakra,“ zavrčel Soner a dal si ruce v bok.
„Sonere, proč ho zabili?“ ptala se Kyra s pohledem na Claye, který už byl zabalený v černém pytli.
Nemohl jí mezi lidmi odpovědět. Jen se na ni podíval a zakroutil hlavou.
„Myslíš, že se ho potřebovali zbavit? A kde máš tu jistotu, že s nimi vážně spolupracoval? Třeba jenom něco viděl,“ pokrčil rameny Dante. „Poslední dobou mám pocit, že mi něco tajíš a nelíbí se mi to. Přicházíš o rozum. Několikrát jsem tě slyšel s někým mluvit, ale byl jsi sám,“ podezřívavě se na něj podíval. Soner se jeho pohledu snažil uhnout, ale nedařilo se mi to. Cítil na sobě jeho oči.
„Dante, nic se neděje, jsem jen unavený,“ naoko se usmál.
„To si říkej někomu, kdo tě nezná. Já vím, že něco víš a chci to taky vědět.“
„Nic mi není,“ trval si na svém.
„Sakra. Jsme přátelé skoro celý život. Po celou dobu ti kryju záda. Stál jsem vždycky při tobě a ty teď budeš dělat, jako že mě neznáš!“ vyčetl mu jako jeho zhrzená milenka.
„Dante, nemůžu ti to říct.“
„Proč?“
„Protože,“ zarazil se a podíval se na Kyru. „Myslel by sis, že jsem blázen,“ pošeptal. „I já si to myslím.“
„Zkus to.“ Soner už to nemohl vydržet. Zaprvé se musel někomu svěřit a zarduhé to byl velmi silný nátlak.
„Dobře, řeknu ti to.“
„Ne!“ vykřikla Kyra.
„Musím, protože mi z toho hrabe!“ zvýšil na ni hlas. Dante se podíval do prázdna. Tam, kam Soner mluvil, ale nikoho neviděl.
„Nebude ti věřit a zavřou tě do blázince.“
„To je blbost. Dante mi vždycky věří a když se mu ukážeš, nebude mít pochyby.“
„Nevím jak.“
„Jak nevíš?“
„Nevím, ani jak bylo možný, že jsi mě začal vidět ty!“
„S kým to sakra mluvíš!“ vyjekl Dante. Vážně se začínal o svého kámoše bát.
„Ehm,“ došlo mu, že se právě prozradil.
„No, teď jsem zvědavá, jak mu to vysvětlíš.“
„Mlč už!“ prskl na Kyru. „Ta holka, co přežila to napadení v baru,“ začal. Dante kývnul. „Nevím, jak je to možný, ale její duch mi ničí život,“ přiznal se.
„No dovol,“ strčila do něj. Dante se začal smát. Když však viděl, že se na něj Soner dívá pořád stejně a myslí to vážně, začal se bát.
„No dobře. Tohle zvládneme. Potřebuješ jen terapii,“ vyndal mobil, ale Soner mu ho vytrhl z ruky.
„Říkala jsem ti to,“ pronesla povýšeně Kyra.
„Nejsem blázen. Znáš mě takovou dobu. Copak jsem ti někdy lhal. Samotného mě to děsí, ale je to tak. Ona,“ ukázal na prázdno, ale Kyra tam byla... tedy pro něj. „Zjistila, kdo tohle vše má na svědomí. Clay za ní přišel do nemocnice a chtěl ji zabít. Hadi přepravují drogy v útrobách mrtvol. Ona ví, kde to je,“ šeptal a ukazoval na Kyru.
„Sonere,“ ozvala se Kyra.
„Počkej, chvilku,“ odpálkoval ji. „Díky ní to můžeme vyřešit,“ dál přemlouval Danteho o své pravdě.
„Sonere,“ opět se ozvala Kyra.
„Teď ne, Kyro.“
„Jak chceš vyřešit případ postavený na informacích od ducha?“ nevěřil mu, ale byl jeho přítel a jako takový se ho snažil pochopit.
„Nevím. Potřebuju navštívit tu ukrytou márnici, kterou Kyra našla.
„Sonere,“ opět Kyra.
„Ježiš, co je?“ prudce se k ní otočil, a to co viděl ho vyděsilo. „Sakra, co je s tebou?“
„Já nevím,“ držela ruce natažené před sebou a dívala se na to, jak pomalu a jistě mizí. „Mám strach, Sonere. Co když umírám?“ vyděšeně se na něj dívala.
„Kyro, ne, to nesmíš. Bojuj. Zůstaň se mnou.“ Její tělo pomalu a jistě mizelo do neznáma.
„Sbohem, Sonere,“ s pláčem se rozloučila a pak zmizela úplně.
„Ne, ne, ne,“ zajel si rukama do vlasů. „Je pryč,“ se samým zoufalstvím se podíval na Danteho.
„A vážně tady byla celou dobu?“
„Jo, Dante. Stála celou dobu tady!“ ukázal na místo, kde ještě před chvilkou byla Kyra.
„Dobře, Sonere. Jdi domů a prospi se. Budeš už zřejmě unavený,“ přešel k němu a poplácal ho přátelsky po zádech. Soner jen kývl a dál koukal na ono místo. Byl z toho smutný. Zvykl si na Kyru. Bál se, že vážně umřela. Popravdě se těšil na to, až se probere a budou se smát tomu, co všechno spolu zažili, když byla duchem. Doufal, že z nich budou přátelé.
****
Dojel domů celý zničený. Najednou, jako by jeho život ztratil smysl. Kyra umřela a on... Bylo mu z toho prostě smutno. Otevřel lednici a vyndal si pivo.
„Snad je ti tam líp,“ pozvedl plechovku k nebi a na Kyřinu počest si pořádně lokl. Na stole mu zavibroval mobil. Dobře věděl, kdo mu volá. Nemocnice. Určitě mu chtěli oznámit, že Kyra umřela. Típl hovor. Nechtěl to vědět. Mobil zavibroval znovu, tak ho tedy s nechutí zvedl.
„Prosím,“ řekl bez jakýkoliv emocích.
„Detektive. Nebudete tomu věřit, ale slečna Lemenson se probrala z komatu,“ lékař doslova jásal do mobilu. Soner nejdřív nepochopil o čem to mluví, ale pak mu to došlo. Kyra... ona se probrala, neumřela.
