„Takže,“ Soner se posadil naproti Clayovi a hodil před něho několik fotek, vytvořené ze záznamů z nemocničních kamer. „Jsi nahranej. Tohle jasně ukazuje, že jsi byl u Kyry v pokoji. Mám tě,“ opřel se o židli a přivřel na něj oči.
„Jo, byl jsem tam. Když jsem se dozvěděl, co se jí stalo, musel jsem zjistit, že je v pořádku,“ opřel si ruce o stůl a naklonil se k němu.
„Chtěl jsi ji zabít,“ zavrčel.
„Ne, chtěl jsem ji vidět,“ tvrdil si své. Nesmi hrát Sonerovu hru. Nesmí se přiznat a musí si dávat pozor na to, co říká.
„Přiznej se, ty bastarde!“ už začínal ztrácet nervy.
„Sonere,“ vyrušil ho Dante. „Na chvilku,“ cuknul hlavou.
„Teď nemám čas,“ prskl na něj.
„Je to důležité,“ naléhal. Soner to tedy vzdal a šel za nim.
„Copak nevidíš, že vyslýchám?“
„Jo, ale kde jsi vzal to, že chtěl Kyru zabít? Házíš na něj něco, k čemu nemáš důkaz,“ tiše na něj nadával. Soner už se nadechoval, že mu řekne, kde to vzal, ale naštěstí si to na poslední chvíli uvědomil.
„Já prostě vím, že jí chtěl zabít.“
„Tak to musíš dokázat. Teď na něj nic nemáš. Musíme ho nechat jít,“ natáhnul se po klice.
„Ne,“ zavřel mu dveře.
„Sonere, nemáš proti němu vůbec nic. Nedělej to horší. Až přijde jeho právník, budeme úplně nahraní,“ odstrčil ho stranou a šel do výslechové místnosti. Po chvilce vyšel i s Clayem. „Ještě jednou se omlouváme za komplikace. Kdybychom cokoliv potřebovali, můžeme s vámi počítat?“ natáhnul k němu ruku.
„Samozřejmě, Kyra byla moje přítelkyně. Tohle nesmí ten hajzlům projít,“ prošel kolem Sonera a vysloveně se mu vysmíval. Ten pohled... ten Sonera tak rozzuřil. Měl chuť na něj zavolat Kyru, aby ho zas postrašila. Když už je u ní, zajímalo by jí, kde je.
„Máš u sebe návštěvu,“ poplácal ho po zádech Dante.
„Koho?“ nikoho nečekal.
„Uvidíš.“
„Dante,“ zavolal na něj, než mu zmizel z dohledu. Otočil se k němu a roztáhnul ruce do prostoru. „Dáme skleničku?“
„Jasně. Tak za dvacet minut venku,“ otočil se zas vpřed a odešel.
****
Soner došel do své kanceláře a našel tam svou dceru.
„Čekám na tebe snad sto let,“ hned ho seřvala.
„Viv, co tady děláš?“ posadil se na stůl jen kousek od ní.
„Pohádala jsem se s mámou. Už mě to s ní nebaví. Má novýho chlapa a je úplně pitomá,“ protočila očima.
„Viv, takhle o mámě nemluv. Je zamilovaná, s tím nic neuděláš,“ pohladil ji po vlasech.
„Nech toho, nejsem dítě,“ uhnula hlavou.
„Pro mě budeš pořád moje malá holčička. Viv, vím, že se někdy chovám jako blbec, ale mám tě rád. Hodně rád,“ dál jí hladil. „Vím, že rozvod pro tebe byl těžký, ale nechci, aby sis myslela, že je to tvoje vina. To jen já s mamkou... Sama jsi viděla, že nám to neklapalo,“ po dlouhé době s dcerou mluvil takhle otevřeně.
„S tebou totiž nevydrží žádná ženská. Pořád jsi totiž jenom v práci,“ nafoukla rudé tváře sklopila zaslzené oči.
„Já nepotřebuju ženskou. Potřebuju k životu jen jedno jediné.“
„Práci.“
„Tebe. Jsi moje všechno a já tě mám moc rád. Jdeme s Dantem na pivo, co kdybys šla s náma a dala si pořádnou večeři? Ale nejdřív zavoláme mámě, ať se o tebe nebojí.“
„Jasně, beru to,“ vstala.
„Tak dobře.“
****
Když Soner řekl pořádnou večeři, nevěřil tomu, že to jeho dcera vezme do slova. Už měla třetí porci hranolek s kečupem a rybí prsty.
„Tvoje dcera má tasemnici?“ zeptal se Dante a z baru se natočil ke stolu, kde seděla Viv. Zrovna k jejímu stolu přišla servírka a pokládala k ní limonádu. Usmála se na ni a rozcuchala jí vlasy. Byly v policejním baru, kde ji znal úplně každý. Už jako malá holka, tenkrát ještě v kočárku, ho navštěvovala. Byl to takový její druhý domov. Teď je to o třináct let později a vůbec nic se nezměnilo. Jen je jeho dcera veliká a on zestárl. Jo a je rozvedený.
„Myslím, že je jen ve vývinu.“
„Tak dobře, řekni, proč si myslíš, že Clay chtěl zabít Kyru? Sonere, známe se pomalu dvacet let a já vím, že mi něco tajíš. Mluv,“ tlačil na něj.
„Nic, zatím.“ Nemohl mu přeci říct, že vidí ducha ženy, která není mrtvá. Že si s ní povídá a že má o ni strach, protože už ji několik hodin neviděl.
„Sonere,“ znenadání se objevila vedle něho. Prudce sebou trhl a vykřikl vysokým hlasem. Otočil se k němu celý bar.
„Jsi v pohodě? Vyděsil jsi mě k smrti,“ Dante se držel za srdce.
„Promiň, ale musím s tebou mluvit,“ řekl Kyra.
„Promiň. Musím si odskočit. Dej mi na Viv pozor,“ ani nepočkal, až Dante odpoví a zmizel na pány.
„Sonere, nemůžu na pánský záchody,“ zastavila se přede dveřmi.
„Děláš si ze mě srandu. Nechceš, přeci, abych šel na dámy?“ dal si ruce v bok. „Dělej dokud tu nikdo není.
„Dobře,“ vešla a on rychle zavřel. „Kde jsi sakra byla? Šílel jsem strachy!“ řval na ni, zatímco si nasazoval na ucho sluchátko. Kdyby někdo přišel, tak ať si myslí, že telefonuje.
„Byla jsem..., Bál jsi se o mě?“ to jí potěšilo.
„Kde jsi byla?“ uhýbal otázce.
„Sledovala jsem ty chlapy. Už vím, kde jsou ta těla. Vím, co s nimi dělají a vím, kdo mě chtěl zabít. Byli to ti Hadi a víš co dělají s těli?“ chodila sem tam a mluvila a mluvila. Zrovna na toalety vstoupil nějaký muž a šel čůrat do mušle. „Ježiši Kriste,“ zakryla si oči, protože byl jen kousek od ní.
„Mluv dál,“ bylo mu jedno, že nejsou sami, stejně nikdo nic neslyšel. I když se za ním pan počůránek otočil. Soner ukázal na své ucho.
„Nevím, jestli toho budu po tomhle schopná,“ vydechl a pak spustila. „Sonere. Oni ta těla plní drogama. Vyndávají z nich orgány a vkládají do nich pytlíky s pilulemi.“
„To snad ne. Pamatuješ si, kde to bylo?“ tohle pro něj bylo něco jako svatý grál. Ještě nikdy nebyl Hadům tak blízko.
„Jo, pamatuju si to. Pamatuju si úplně všechno, ale k tomu, abys tam mohl, potřebuješ povolení.“
„To ano, ale ne, když se tam půjdu jen tak poohlídnout, než tam nalítnu s komandem.
„Sonere, tak si představ, že ten Clay... Je mrtvý. Srazilo ho auto,“ oznámil mu Dante. „Co tady děláš tak dlouho?“ zarazil se, když viděl, jak Soner jen stojí.
„Mám hovor,“ hned jsem tam. Dante kývl a odešel.
„Clay, je mrtvý? Myslíš, že to byli oni?“ Na to Soner jen kývl.
