„Ne, to není možné. Kyra žije. Není možný, abych slyšel její hlas,“ zasmál se Soner.
„No tak to tě bude muset zklamat, Cukrouši. Jsem to já. Nevím, jak se to stalo, ale nějak jsem opustila svoje tělo a jsem tady.“
„Kdo tě chtěl zabít?“ zkřížil si ruce na holé hrudi. Koukal kolem sebe. Nevěděl, kde je, a to ho neskutečně štvalo.
„Byl to…,“ a najednou měla prázdno. „Stalo se to…,“ ani na tohle si nemohla vzpomenout. „Tohle je divný, nemůžu si vzpomenout, přitom jsem to věděla… tedy myslím, že jsem to věděla.“ věděla. Byla si jistá, že ještě před pár hodinami věděla.
„No, jasně, vypněte ty kamery. Dante, tohle se ti nepovedlo. Ale fakt jsi mě trošku vyděsil,“ se smíchem lezl do postele.
„Počkej, já si nedělám srandu. Myslím to vážně. Jsem Kyra a byla jsem napadena. Stalo se to… Bože, já si nemůžu vzpomenout,“ chytila se za spánky a začala chodit sem tam.
„Jo, už té komedie nech. Opakovaný vtip není vtipem,“ otočil se na bok a dál s ní nechtěl komunikovat. Zavřel oči a pomalu se chystal spát.
„Ne, ty mi musíš pomoc.“ Lehla si vedle něj. Soner cítil, jak se propadla matrace. Prudce se k tomu místu otočil. Když to viděl na vlastní oči, málem spadl na podlahu.
„Tohle se mi zdá, je to jen sen,“ uklidňoval se.
„Jo jen hezky spinkej. Spinkej spinkej hvězdičko, chci tě poznat maličko,“ začala zpívat.
„Drž hubu!“ vyletěl do sedu.
„Ne! Dokud mi nepomůžeš, tak toho nenechám. Budu ti znepříjemňovat život a jestli mi nepomůžeš, zůstanu s tebou do konce tvýho života. Já mám náhodou času dost,“ začala na něj řvát.
„Jsi se mnou pár minut a už tě nenávidím!“
„Jsem s tebou už pár hodin, milej zlatej!“
„Co!“
„Jo, jsem s tebou od tý doby, co jsi za mnou přišel do nemocnice. Když jsi odcházel, řekl jsi taková pěkná holka. Tady jsi pomohl paní Jasmine. Ta tě pozvala dál i se mnou. Nevím, jak mě mohla cítit a pak jsi šel domů. Máš dost dobrou výbavu. Nevím kolik centimetrů. Ale byl největší, co jsem kdy viděla!“ nechala se trochu unést a řekla víc, než chtěla. Chytila se za pusu, aby už nic víc neřekla.
„Ty jsi mě viděla nahýho?“ zakryl se mezi nohama, i když už měl spodní prádlo.
„Omlouvám se. Trochu mi ujel zrak,“ zasmála se.
„Omlouváš! Jsi mrtvý, úchylný duch,“ hlas mu podivně zahrál vyšší tóninu. „A přestaň se laskavě smát. Když dovolíš, jdu spát. Mám toho dneska dost,“ ulehl do postele.
„A pomůžeš mi?“ prosebně řekla.
„Vyřeším případ. To by ti mělo pomoct. Ty si zkus vzpomenout,“ už pomalu usínal, ale takový luxus mu nebyl dovolený.
„Co všechno jsi zjistil?“ posadila se vedle něho.
„Pokud jsi byla se mnou, tak jsi to musela vidět,“ otočil se na záda a dal si ruce za hlavu. Kyra si všimla jeho chlupatého podpaží a chloupků na hrudi. Dokonce i přirození měl přírodní. Možná trošku zastřihlé. Byl to pravý chlap se vším všudy. A pak jí to došlo. Jak mohla od svého napadení přejít k ochlupení? Zarazila se nad tím.
„...No a podle všeho jsi nebyla v tom baru sama. Našli jsme tam ještě další skvrny. Nepamatuješ si, kdo tam byl? Kolik jich bylo? Nebo něco jiného?“ Kyra nějak ztratila jeho první věty. Po celou dobu mu zněla v hlavě jedna jediná otázka. Vážně si povídá s duchem? A vážně začíná věřit tomu, že s ním je duch? Naběhla mu další.
„Ne, nic. Mám prázdno,“ pokrčila rameny a lehla si vedle něj. Napodobila jeho polohu a hlasitě vydechla.
„Rodinu prý nemáš. Co přítel?“ natočil k ní hlavu. Sice jí neviděl, ale cítil, jak se propadla druhá část postele.
„Nevím,“ opět vydechla. Připadala si tak zbytečná.
„Dobře, já nevím, jak to máš ty, když jsi teď duch, ale já musí spát, abych mohl požívat mozek.
„Jasně. Taky už jsem unavená, dobrou,“ cítil, jak se pohnula matrace.
„Počkat, nemůžeme spát v jedný posteli,“ připadalo mu to morbidní.
„Tvého hada už jsem viděla, takže buď v klidu,“ zamumlala a pak usnula.
****
Jenže spánek stejně nebyl Sonerovi dopřán. Kyra neustále něco mluvila ze spaní. Vrtěla se a vzlykala.
„Hm, Clayi,“ zasténala. Na to Soner vyletěl z postele a hned si běžel to jméno zapsat. Koukal na ni, jako by se díval na zajímavý film. S blokem a s tužkou připravenou. „Ne, prosím,“ zavzlykala. Matrace se začala prohlubovat ještě víc.
„No tak, prozraď mi něco,“ šeptal. „Jak vypadal?“
„Kdo?“ Soner vykulil oči. Vážně mu odpověděla.
„Kdo ti ubližuje?“ položil další otázku.
„Oni mě zabijou. Já nechci umřít,“ vzlykala. „Nezabíjejte mě, prosím,“ zajíkala se pláčem. „Ne!“ vykřikla a probudila se.
„Jsi v pořádku?“ opatrně se zeptal. „Viděla jsi, kdo ti to udělal?“ soudil, že je vzhůru.
„Co?“ opět si nic nepamatovala.
„Zdálo se ti něco?“
„Ne… nebo já nevím,“ vůbec nechápala, kam tím míří.
„Kdo je Clay?“ položil jí další otázku.
„Ty své povolání nezapřete. Jsem snad u výslechu? Clay je můj takový kamarád,“ řekla na půl lež napůl pravdu.
„Jak to, že si jeho pamatuješ?“ stáhnul nad tím odbočí, až se u mezi ním vytvořila malá jizva.
„No jo, jak to, že jeho si pamatuju?“ došlo jí. „To je divný, že jo?“
„Přinejmenším,“ zatvářil se pochybovačně. „Něco mi tu nesedí. Ty mi lžeš,“ osočil ji.
„No dovol. Vůbec mě neznáš.“
„A ještě k tomu tě nevidím.“
„Co tím chceš říct?“
„Že jsem zešílel,“ promnul si čelo. „Duch nemrtvé dívky. Blbost. Jdu spát. Až se probudím, ty tu nebudeš a já zjistím, že tohle byl jen hloupý sen,“ opět se vrátil k tomu, že se mu to zdá. Možná za jeho roztěkanost mohla únava. Možná taky to, že slyší hlas, ale nevidí jeho majitele.
„Víš co? Já už od tebe pomoct nechci. Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že bys mi mohl být nápomocný. Neboj se. Už tě nebudu otravovat, odcházím!“ zařvala na něj, ale neodešla. Stála v rohu a koukala mlčky na něj. Jen chtěla by si myslel, že má od ní klid, ale toho se nikdy nedočká.
„Konečně,“ vydechl Soner a ulehl do postele. Už se pomalu dostával do říše snů, když se usmál a řekl: „Vím, že jsi neodešla.“
„Krucinál!“
