„No, Dante?" hned po Kyřině odchodu mu volal kolega.
„Hele, máme novinku. Ten Clay měl ještě jeden byt."
„Hned mi pošli adresu, zajedu tam," byl si víc než jistý, že Kyru najde právě tam. Típl mobil a utíkal do auta. Do té doby už mu zapípala sms, kde měl adresu Clayovo druhého bytu.
Nastartoval, zapnul majáky a jel rovnou tam.
„Kyro, dost!" po rozražení dveří ji viděl, jak ho dusí polštářem. Rychle k ní přiběhl a sundal Clayovy tu věc z obličeje. Ten se zhluboka nadechl a chytil se za krk.
„Co tady děláš?"
„Svou práci."
„Tu děláš špatně. Stejně ho zabiju!" vrhla se zas na Claye, ale už to nešlo. Ztratila potřebnou sílu. „Vidíš, co jsi udělal!" vyčítavě se na něj podíval.
„Já to vyřeším," vytáhnul zbraň a namířil ji na Claye.
„Co jsem udělal?" dal ruce vzhůru.
„Pokusil ses zabít svou příelkyni."
„Vy jste blázen," pousmál se. „Asi jo, když mluvíte sám se sebou." Z jeho rozhovoru pochopil, s kým mluvil, ale nedávalo mu to smysl. Kyru nikde neviděl. Jedno však věděl. Na tomhle Soner nemohl stavět. „Nemáte důkazy," vysmál se mu.
„Mám."
„Jo, a co. Svědectví ženský v kómatu?" pozvedl k němu obočí. Sonorovi došlo, že má pravdu. Jak vysvětlí, že ví, kdo se pokusil Kyru zabít, když ho nikdo neviděl? Nikdo, až na ducha. „Nic jsem neudělal."
„To se ještě uvidí," naštvaně ho praštil pistolí do spánku. Jen trochu, aby ho omráčil, ale nezabil.
„Má pravdu. Nemáš důkazy," podívala se na Sonera. „Takže ho zabiju," opět se na něj bezvýsledně vrhla. „Sakra! Už mi to nejde. Musím se to naučit ovládat," protřepala rukama.
„Něco mě napadlo. Vrátíme se do tvého pokoje. Vezmu UV světlo a zkusíme najít otisky."
„Měl rukavice"
„Jo? No tak zkusíme otisk podrážky na nohou, nebo najít jiné stopy. Prostě musí být něco, čím ho usvědčím!" Byl odhodlaný toho bastarda dostat tam, kam patří. Za mříže.
„Dobře, ale pokud nic nenajdeš...,"
„Tak ho stejně nezabiješ. Copak bys s tím dokázala žít?" Kyra nic neřekla. Jen si zkřížila ruce na prsou a přešla k oknu. Podívala se na rušnou ulici, zrovna když před bytem zastavil povědomí vůz. Z něj vyšli dva muži. Měla tušení, že začíná peklo.
„Musíme vypadnout. Hned!" prudce se k němu otočila.
„Proč?"
„Ti chlapi... znám je. Nevím odkud, ale vím, že jsou nebezpeční a ty jsi sám. Jdeme," vyšla na chodbu, ale zrovna vyšli z výtahu. Vrátila se. „Jdou sem, schovej se."
„Kam?"
„Skříň," ukázala na velkou šatní skříň.
