Hned ráno se začali sjíždět děti. Některé přivezli rodiče a někteří přijeli společně autobusem. My s Christopherem jsme měli oddíl prostředních dětí. Takže věk od třinácti do patnácti. Já jsem kontrolovala příjezd dívek a on si vzal na starosti kluky. "Tebe si pamatuji," oslovila mě jedna holka, když jsem je vedla do jejich chatek. "byla si tady tak před dvěma lety, že?"
"Jo," přikývla jsem.
"A taky jsi ta zpěvačka Lyra Coveyová. Miluji tvoje písničky." usmála se.
"Díky," úsměv jsem jí oplatila. "takže tady bydlíš.. nevím přesně s kým, ale myslím, že ty jsi s někým domluvená ne?" dívka přikývla. Do večera jsem se rozhodla, že si zapamatuji všechny jména. "Tak já ukážu chatku zbytku- zatím si vybal a za hodinu a půl je sraz v jídelně."
Když jsem ubytovala všechny dívky z mého oddílu, vydala jsem se najít Christophera. Uviděla jsem ho na parkovišti s mámou a Mickeym. Zapomněla jsem, že mají přivést Minnie. Rychle jsem se otočila, protože jsem ani jednoho nechtěla vidět. Rozhodla jsem se, že na něho počkám v jeho chatce. Posadila jsem se na jeho postel a zhluboka se nadechla. Nový nával vzpomínek přišel tak rychle, že jsem to nedokázala zastavit.
"Lyro? Co tady děláš?" zeptal se překvapeně Christopher, když konečně došel.
"Chtěla jsem ti jen říct, že jsem už holky ubytovala. A za mámou a Mickeym se mi moc nechtělo- a hlavně se mi nechtělo vysvětlovat, že jsme spolu v oddíle." vysvětlila jsem.
"Jo," přikývl. "taky jsem to vynechal- prohrábl si rukou vlasy. "a dostal jsem kázání o tom, že se od sebe máme držet dál."
"Nikdy nám to nepřestane vyčítat, co?" zvedla jsem se z postele.
"Asi si myslí, že to neskončilo." pokrčil rameny. "Dávalo by to smysl. Proto chce abychom se od sebe drželi dál- abychom znovu neprobudili ty city." nevěděla jsem co na to říct. Byla jsem zmatená z toho, co cítím.
"Půjdu.. Uvidíme se v jídelně." prošla jsem kolem něho a vyšla ven. Zhluboka jsem se nadchla, až když jsem byla u sebe.
"Jsi v pohodě?" zeptala se Josie, která zrovna uspala malou. "Jsi úplně bledá."
"Jo nic se neděje." pokusila jsem se o úsměv a doufala, že vypadá aspoň trochu opravdově. Pokud jsem Josie neoklamala, aspoň se na nic neptala. "půjdu už do jídelny.. Využiju čas s klavírem které tam je."
"Dobře," přikývla. "potom za tebou s holkama dojdeme." jen jsem přikývla a vydala se do jídelny, která naštěstí byla prázdná. Posadila jsem se klavíru a začala hrát. Dala jsem prostor melodii, která mi hrála v hlavě od doby, co jsem sem přijela.
"Jsi vážně dobrá." ozvalo se za mnou a já hned přestala hrát. Rychle jsem se otočila a spatřila kluka asi v mém věku. "Promiň, jestli jsem tě vylekal.. Ale musel jsem se podívat, kdo tady hraje.. Jsem Dustin.. Donaldův syn."
"Lyra," představila jsem se.
"Vím kdo jsi," pousmál se. "znám nějaké tvoje písničky."
"Nevěděla jsem, že má Donald syna v mém věku.. Proč jsem tě tady neviděla?"
"Jezdil jsem na fotbalový tábor," vysvětlil. "ale táta měl málo vedoucích a tak jsem tady." pokrčil rameny. "Byl jsem při vzniku nové písničky?"
"Ještě nevím," povzdechla jsem si. "ta melodie mi v hlavě zní od včerejška, ale teď když jsem ji zahrála mi nepřipadá tak dobrá."
"Věř mi.. Bylo to dobrý." usmál se a posadil se vedle mě na stoličku. "Zahraješ mi to ještě jednou?"
"Klidně." souhlasila jsem a začala znovu hrát. Dustin mě sledoval a poslouchal. Když jsem dohrála na tváři měl úsměv.
"Až k tomu vymyslíš slova, chci být první kdo to uslyší." řekl a já se pousmála. Dustin se podíval na hodiny na zdi a povzdechl si. "Musím ještě za tátou než bude sraz. Uvidíme se později, Lyro." rozloučil se a nechal mě v jídelně samotnou.
Za půl hodiny začal sraz, kde se děti rozdělili do týmu. Stála jsem co nejdál od Christophera a snažila se tvářit šťastně.
"Jsem rád, že jsem s tebou." řekl zrovna nějaký kluk Christopherovi. "Vždycky si to vyhrával. Vsadím se, že vždycky dostaneš to co chceš."
"Vždycky ne." Zakroutil Christopher hlavou a jeho pohled se setkal s mým. "Ne vždycky můžeme dostat to co chceme Petere."
