"Panebože Christiane zpomal!" okřikla jsem ho, když vjel bez zastavení na hlavní silnic. "Takhle nás všechny zabiješ."
"Nemůžu zpomalit, Lyro. Nevím, jestli to táta zvládne! Potřebuji tam být co nejdřív!" Minnie za námi vzlykla.
"Zvládne to," otočila jsem se k ní. "zvládne to." zopakovala jsem a podívala se na Christophera. Položila jsem ruku na jeho, kterou měl položenou na řídicí páce. Na krátký moment se na mě podíval a konečně se trochu uklidnit. Zpomalil a dával větší pozor na cestu.
Sbalili jsme si jen pár věcí, protože jsme nevěděli, jestli se na tábor budeme vracet. Dohodli jsme se s Donaldem, že se pro zbytek věcí když tak vrátíme. Když jsme dojeli do města, Christopher jel rovnou do nemocnice.
"Hledám svého otce," oznámil na recepci a nadiktoval Mickeyho jméno. Sestřička nás poslala do třetího patra, kde jsme už našli mámu.
"Lyro," vzlykla a padla mi do náruče. "vůbec nevím jak se to stalo.. Byl naštvaný a jel pryč.. potom už mi volala policie- Chrisi, Minnie." objala i ty dva a já si stoupla bokem. Cítila jsem se tam trochu navíc, protože já si s Mickeym nebyla tak blízká jako oni.
"Můžu za ním?" zeptal se Christopher mámy, která přikývla.
"Ale jen na chvíli," Christopher přikývl a odešel do pokoje. Máma se posadila a Minnie si vzala na klín. "Lyro jsi v pořádku?"
"Jo," přikývla jsem. "chcete něco donést? Kávu? Horkou čokoládu?" Máma i Minnie přikývly a já se vydala do kantýny. Když jsem tam došla, zjistila jsem, že je zavřeno, takže jsem musela k automatu. Vytáhla jsem peněženku a koupila jednu kávu a horkou čokoládu. Potom jsem se k nim vrátila a podala jim jejich kelímky.
"Děkuji." zamumlala Minnie a já jí pohladila po vlasech. Christopher vyšel zhruba za deset minut a oči měl od slz.
"Půjdeš tam s Minnie? Táta jí chce vidět." podíval se na mámu. Máma beze slova přikývla a vstala. Vzala Minnie za ruku a vešla s ní do pokoje. Opatrně jsem se postavila.
"Christophere," udělala jsem k němu krok, ale zakroutil hlavou.
"Já teď nemůžu, Lyro," zašeptal. "měl tu nehodu kvůli nám. Vyboural se, protože byl naštvaný na nás.."
"Cože?" nechápavě jsem se zamračila. "O čem to mluvíš, Christophere?"
"Že kdybychom se nedali dohromady, můj táta by neumíral!" vykřikl zoufale, až jsem sebou cukla. "Chápu, že ty to tak necítíš, protože jsi mého tátu skoro neznala, ale je to tak!" lhala bych, kdybych neřekla, že mě jeho slova zranila. Ale věděla jsem, že z něho mluví bolest.
"Fajn," přikývla jsem. "máš pravdu- nikdy jsem si s TVÝM tátou nerozuměla. A víš proč? Protože mi zakazoval být s člověkem, které miluji! Nechám vás tady, protože já do vaší rodiny nepatřím.." bez dalšího slova jsem se vydala k výtahu. Doufala jsem, že na mě zavolá, ale zůstal zticha.
Proud slz se mi spustil, až se výtah zavřel. Venku jsem si zavolala taxík a nechala se odvést do mého bytu. Došla jsem do kuchyně a vzala si láhev vína a sklenici. Potom jsem se posadila do obýváku a natáhla si nohy na stůl.
Začal mi zvonit mobil, takže jsem se podívala kdo volá. Na displeji blikala máma. S povzdechnutím jsem vypnula zvuk a odložila mobil vedle sebe. Znovu jsem se napila a přivřela oči.
Věděla jsem, že jsem neměla odejít. Ale zároveň jsem tam neměla co dělat. To co jsem řekla Christopherovi jsem myslela vážně. A cítila jsem se sobecky, protože Mickey byl v ohrožení života a já tady pila u sebe v bytě víno.
Zvedla jsem se z gauče a přešla ke klavíru. Posadila jsem se a sklenici položila vedle sebe. Začala jsem hrát svoji nejnovější písničku, ale nedávala mi už smysl. Začala jsem si jen tak hrát až z toho začala vznikat nová melodie.
"A co my?
Co všechny ty momenty, kdy jsi říkal, že máš odpovědi?
A co my?
Co všechny ty nesplněné "šťastně až do smrti"?
A co my?"
Začala jsem pomalu dávat slova dohromady a musela jsem uznat, že to zní dobře. Když jsem měla sepsanou celou písničku a bylo mi jasné, že se tady Christopher neobjeví, dala jsem si rychlou sprchu a šla si lehnout, protože po té cestě jsem byla unavená.
