Ve tři hodiny ráno někdo zvonil, takže jsem zmateně vylezla z postele a zamířila otevřít. "Christophere." vydechla jsem, když jsem otevřela.
"Omlouvám se, Lyro. Za to co jsem řekl.. byla to chyba." nechala jsem ho projít do bytu.
"Dokázala jsem ti odpustit první chybu, dokonce i tu druhou, ale čím víc chyb děláš tím to odpouštění je horší." zašeptala jsem a založila si ruce na hrudi. Christopher se na mě díval a v očích měl bolest. Věděl, že tahle konverzace směřuje zase k tomu, že to ublíží jemu i mě.
"Lyro bylo toho na mě moc-"
"A na mě ne?!" vykřikla jsem zoufale. "Víš jak se cítím já? Když vás všechny vidím? Cítím se, jako kdybych k vám nepatřila.. a víš co? Nepatřím do vaší rodiny, Christophere! Nikdy jsem nepatřila.. "
"To není pravda," namítl Christopher a udělal ke mě krok. Chtěl mě vzít za ruku, ale couvla jsem dozadu. "patříš do rodiny. Jsi moje rodina, Lyro."
"Jo? Řekl si, že kdybychom spolu nebyli tak tvůj táta neumírá.. víš jak jsem se cítila, když jsi to řekl? Nejhorší je, že máš vlastně pravdu." zakroutila jsem hlavou a snažila se zadržet slzy. "Možná jsme spolu vážně nikdy neměli být-"
"Ne Lyro," Christopherovi se tentokrát povedlo uchopit můj obličej do svých dlaní. Donutil mě, abych se mu podívala do očí. "přes tohle jsme už prošli.. to že jsme spolu není chyba. Nikdy nebyla.. A za to, co jsem řekl se omlouvám." Christopher se opřel čelem o to moje. Na chvíli mezi námi nastalo ticho. "Vezmi si mě." vydechl nakonec.
"Co?" překvapeně jsem se na něho podívala.
"Necítíš se jako rodina? Tak si mě vezmi, Lyro. Buď moje rodina." Christopher si klekl. "Nemám prstýnek, ale vážně chci, aby sis mě vzala Lyro. Chci s tebou strávit zbytek svého života."
"Christophere tohle je celkem vážná věc- měl by sis to promyslet."
"Promyslel jsem si to," vyhrkl a znovu si stoupl. "vím, že jsi jediná žena s kterou si dovedu představit, že zestárnu. A dokážeš si představit jak rozkošné budeme mít děti? S tvojí krásou a s mým šarmem?"
"Zbláznil ses?" rozesmála jsem se.
"Do tebe," přikývl. "Už před lety." znovu mě pohladil. "Tak co říkáš? Vezmeš si mě, Lyro?"
"Ano," vydechla jsem. "svoji budoucnost vidím jen s tebou.. vždycky jsi to byl jen ty." Omotala jsem ruce kolem jeho krku a Christopher se rozesmál. Zatočil se se mnou po obýváku. Když mě položil přitiskl rty na ty moje. "Počkej-" zarazila jsem se. "Nemůžeme.. ne dokud je Mickey v ohrožení života-"
"Není," zakroutil hlavou. "doktoři říkají, že jeho stav je špatný, ale není v ohrožení života. Poleží si pár týdnů v nemocnici, ale bude v pořádku. Možná dostane infarkt až se dozví, že se budeme brát-" pohladil mě po tváři. "ale klidně si tě vezmu tajně, jen aby si byla moje."
"Hádám, že jsem si mohla vzít vaše příjmení hned jak si máma vzala Mickeyho co? Měla bych toho zařizování potom méně."
"No ty jsi ale vtipná," zabručel Christopher a políbil mě na nos. "měli bychom si jít lehnout.. až teď jsem si uvědomil, že jsem tě vzbudil."
"Vzbudil no," pousmála jsem se. "ale to nevadí. To co si mi přišel říct, bylo celkem důležité." Christopher se usmál.
"Než odjedeme zpět na tábor chci, abychom ti jeli vybrat prstýnek, protože chci abychom dojeli na tábor a všichni věděli, že jsi jenom moje."
"Oni to už ví," zakoulela jsem očima. "jsem tvoje už celkem dlouho, zapomněl jsi?"
"No to možná ano," přikývl. "ale takhle to bude oficiální.. budeš moje manželka."
"To slovo zní zvláštně- manželka," zašklebila jsem se. "možná si to ještě rozmyslím."
"Tak to ať tě ani nenapadne," zakroutil hlavou. Najednou mě vzal do náruče a já se rozesmála. Christopher se se mnou vydal do ložnice. Položil mě na postel a lehl si na de mě. "Dnešek byl dlouhý," políbil mě na nos. "dobrou noc, Lyro." Christopher se svalil vedle mě a objal mě. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a věděla jsem, že tento moment je epický.
