"Nemůžu uvěřit, že máme stejnou chatku!" vypískla nadšeně Josie a položila svoje věci na dolní postel.
"A já nemůžu uvěřit ani tomu, že jsme tady." řekla jsem s úsměvem a rozhlídla se. Všechno vypadalo stejně tak jak jsem si pamatovala.
"Děti přijedou až zítra," informovala nás Emily. "dnes večer se bude konat schůze, kde se rozdělíme a tak.. Aspoň tohle mi Donald řekl." ušklíbla se. "Jak budeme spát?"
"Já musím spát dole kvůli malé." připomněla Josie a podívala se na Amber, která spala v autosedačce.
"Tak ty se Zoe můžete spát nahoře a já s Josie si vezmu dolní postel." navrhla jsem a holky přikývly. "je zvláštní být zpět na místě, kde to všechno začalo."
"Myslíš, že Christopher to cítí stejně?" zeptala se Zoe a já pokrčila rameny. "Promiň.. Neměla jsem se ptát.. Jsem úplně blba-"
"V pohodě," skočila jsem jí do řeči. "nic se přece neděje." pousmála jsem se. Ale dělo se. Nevěděla jsem jak dlouho tuhle přetvářku zvládnu.
"Hele co kdybychom si zašli k jezeru?" navrhla Emily.
"To je dobrý nápad," souhlasila Josie. "jen za vámi dojdu později.. Vzbudím pomalu malou a nakrmím jí."
"Dobře," přikývla jsem a zamířila ke svému kufru, abych si vytáhla plavky. "zabírám si koupelnu jako první!" vykřikla jsem a s plavkama běžela vedle. Rychle jsem se převlékla a pustila místo mě Zoe. "půjdu napřed." řekla jsem holkám. Emily přikývla a já s ručníkem zamířila k jezeru. Došla jsem na molo a zastavila se. Příval vzpomínek mi připomněl, co se tady všechno odehrálo.
Vzpomněla jsem si na noc, kdy jsem tady našla Christophera brečet. V ten den jsem ho poprvé viděla zlomeného. V ten den jsem si uvědomila, že k němu něco cítím.
"Ahoj," ozvalo se potichu za mnou. "můžeme si promluvit?"
"Není o čem mluvit, Christophere. Opustil si mě. Už zase." odpověděla jsem. "A nebyl si mi ani schopný říct důvod."
"Omlouvám se," přestala jsem počítat kolikrát se už omluvil. "ale myslel jsem-" odmlčel se a já se na něho podívala. "to je jedno.. Zapomeň na to."
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "co sis myslel?"
"Neozvala jsi se.. Myslel jsem, že mi napíšeš a budeš mi volat.."
"Když jsi odešel, napsala jsem ti stovky zpráv, které jsem nikdy neodeslala, protože jsem si myslela, že když ti dám čas a prostor vrátíš se." vysvětlila jsem. "Ale byla jsem až moc naivní.. Až teď vidím, že to co mezi námi bylo, byla chyba."
"To neříkej," zamumlal. "byl to náš příběh, Lyro. Neměl šťastný začátek ani šťastný konec, ale mezitím to bylo úžasné."
"Tak proč si odešel, když to bylo tam úžasné?" Christopher otevřel pusu, aby mi odpověděl, ale dřív než to stihl udělat nás vyrušil něčí hlas.
"Tak ráda vás vidím."
"To si ze mě snad děláš legraci." zavrčela jsem a podívala se na přicházející Brook.
"Co tady dělá?" zeptala jsem se, když jsme všichni čekali v jídelně na Donalda.
"Přijela místo Toma, který si zlomil nohu." odpověděla mi Emily. Znovu jsem se na ní podívala a zjistila, že se přesunula ke klukům i s tou její partou. Proč si musela vzít všechny sebou?
"Omlouvám se za zpoždění, ale musela jsem ještě něco dořešit s rodiči jednoho dítěte." vběhl dovnitř Donald. "Musím říct, že jsem rád, že vidím známé tváře, které tu letos nebyly." mrkl na nás. "Asi jste zvědavý jak jsem vás rozdělil.. Bylo to opravdu těžké, protože spoustu starých vedoucích letos nejelo. Tak teď pozorně poslouchejte-" přestala jsem vnímat a začala poslouchat až jsem uslyšela moje jméno.
To přece nemůže být pravda. Musela jsem se přeslechnout. Nemůžu mít snad takovou smůlu, ne?
" Můžu si s Donaldem promluvit, aby nás vyměnil."navrhl Christopher, když ke mě došel.
"Ne," zakroutila jsem hlavou a překvapila tím i sama sebe. "nemůžeme do našich problémů zatahovat další lidi. Navíc.. Jsme sourozenci, musíme se spolu naučit žít."
"Dobře.." přikývl. "Chtěl jsem ti říct, že tvoje písničky jsou dokonalý, Lyro. Slyšel jsem všechny."
"Všechny ne," zazubila jsem se. "Donald chce, abych zazpívala svoji novou písničku zítra na uvítanou."
"Tak to se těším," pousmál se. "Dlouho jsem tě neslyšel na živo."
"To neslyšel no." přikývla jsem.
"A Lyro?"
"Ano?" nadzvedla jsem jedno obočí.
"Vím že ty písničky jsou o mě."
