Martinus:
Posadil jsem se na pohovku vedle něj.
Vedle toho, koho miluju.
Vedle toho, s kým jsem vyrůstal.
Vedle toho, kdo mi vždy pomohl.
Vedle toho, na kom jsem závislí.
Vedle mého o patnáct minut staršího bratra...
"Tak povídej Tinusi." pobídl mě když jsem zase mlčel.
"A co?" vyzdvihl jsem jedno obočí.
"No, co tě trápí?" podíval se na mě se starostí v očích.
"Mě? Mě nic netrápí." pousmál jsem se. -falešně
"Nežli!" zamračil se.
Mlčel jsem...
"Tinusi, poslední dva měsíce se chováš divně. Co se děje? Je to kvůli tomu že jsi zamilovaný?" vyklopil hned několik otázek.
"Nic se neděje." pousmál jsem se. -opět falešně
"Tak a dost! Martinusi, co se s tebou kurwa děje?" zařval a postavil se.
Zklopil jsem pohled a opřel se lokty o kolena.
Po tvářích se mi začali kutálet slzy.
"Notak Martinusi, víš že se mi můžeš svěřit." prohrábl si frustrovaně vlasy.
"Vím." vzlykl jsem.
Klekl si přede mě a moje ruce jemně uchopil do těch svých.
"Tak mi prosím řekni, co tě trápí." zašeptal.
Mlčel jsem.
"Je to kvůli tomu, že jsi zamilovaný?" povytáhl obočí.
Přikývl jsem.
"Dostal jsi košem?" zeptal se ustaraně.
"Já to- já to ještě ani neřekl." svěsil jsem ramena.
"Tys jí neřekl že jsi do ní zamilovaný?" zamračil se.
"Řekl jsem jí že jsem zamilovaný ale neřekl jsem že do ní." opravil jsem ho.
"Martinusi, do koho jsi zamilovaný?" zeptal se netrpělivě.
"J-já ti to nemůžu říct." zašeptal jsem a znovu zklopil pohled.
Mou ruku, kterou stále svíral v Tee své něžně pohladil.
"Je to holka?" zeptal se trochu ostýchavě.
Zakroutil jsem hlavou na náznak nesouhlasu.
"Kvůli tomu jsi tak smutný? To je přece úplně v pořádku." objal mě hned.
"Maci?" zašeptal jsem.
Mírně se odtáhl.
Teď nebo nikdy!
"Jsi- jsi to ty..."