Marcus:
Převlékl jsem se do šedých kappa tepláků a obyčejného bílého trička.
"Potřebuju kafe." povzdechl jsem si a vyndal svůj oblíbený hrneček.
Jenže pak mi něco došlo.
(Ano, vážně jsem přemýšlel.)Posledně jsem si otevíral jogurt a pořezal jsem se...
Nevím jak se to stalo, měl jsem lžíci!
Mám i důkaz, mám totiž jizvu na dlani.
Jak se zapíná konvice?
Doprdele!
Já umím jen čaj...
Možná si říkáte že k čaji potřebuju umět zapnout varnou konvici.
Jo, jenže já si dělám granulovanej čaj.
A pak je tu další problém!
Nevím jaké kafe piju, natož jak ho udělat.
Sakraaa!
Dobře, půjdeme na to logicky...
Začneme asi kafem.
Kde by tak mohlo kafe být?
Čaj je v horní poličce na pravo, takže tam bude i kafe...
"Sakra, proč jsou tu dva druhy kafe?" povzdechl jsem si.
➰➰➰
"Doprdele, fuj!" křikl jsem a kafe vyplivl na stůl.
Z chorob se začali ozývat kroky.
Ve dveřích se objevil rozcuchaný Tinus v kraťasech od pyžama.
"Maci." fňukl a pomalým krokem se vydal ke mě.
"Copak zlato?" usmál jsem se a postavil se na nohy.
"Je mi moc moc zle." špitl a hlavu si zabořil do mé hrudi.
Objal jsem ho a dal mu pusu do vlasů.
"Jak ti je zle?" zeptal jsem se trošku posměvačně.
"Bolí mě hlava a..." zasekl se.
"A?" zopakoval jsem.
"A jinak nic." zabrblal mi do hrudi.
"A proč ti je blbě, hmm?" zeptal jsem se a začal ho hladit po zádech.
"Vždyť to víš." fňukl a já se uchechtl.
"Martinusi, proč ti je blbě?" zeptal jsem se znovu a rázněji.
"Opil jsem se." špitl a já ho od sebe odtáhl.
Zklopil pohled...
"Opil? Martinusi, ty ses zlil jak prase!" zakřičel jsem a Tin se chytl za hlavu.
"P-promiň... Já už- já už to nikdy ne-neudělám. Slibuju." vzlykl.
"Mě se neomlouvej! Jen si uvědom, že nejsi jediný kdo kvůli Emmě trpí. Tím že se zliješ jak prase nic nevyřešíš." řekl jsem hnusně a odešel i se svým kafem do kuchyně.