JEDNA CHYBA MŮŽE ZA VŠE ✔

KDO JSI?

Nick:

Všechno se to dělo tak rychle. Tak moc, že jsem viděl jen černotu a řídil se pouze sluchem. Něco mi říkalo, že je tady. Že by to všechno mohlo být jako dřív. ,,Nemel blbosti Nicku! Vnucuješ si nemožné! Zabil si jeho, zabil si i sebe! Nemůžeš bez něho žít, je nemožné žít s pocitem, že jsi zabili toho nejdůležitějšího člověka, který tě doplňoval, podporoval a miloval! A co jsi dělal ty? Dvakrát si ho podvedl s jeho nejlepším kamarádem a jediné, co na tom bylo pozitivní bylo, že to Tommy nezjistil. Jsi prase Nicku!" Po těchto slovech, jsem si byl jistý. Tyhle slova mi dali potřebnou motivaci, k tomu, abych skočil.

Dc. Šťásková:

Viděla jsem ho. Koukala na něj. Ale nedokázala jsem mu pomoct. Najednou jsem zdřevěněla a nebyla schopna pohybu. Spadla jsem na bok, hned vedle služebního nemocničního auta a zavřela oči.

Nick:

,,Dobře, už jednou sis to odpočítal, nevyšlo to. Teď to vyjde!"

Dc. Šťásková:

Tolik hluku kolem. Tolik zvuků projíždějicích aut kolem a nikdo nebyl schopen vystoupit a pomoct. Vlastně jim to ani nemám za zlé. Já jsem přijela pomoct a teď tu sedím s pootevřenýma očima a přemýšlím. ,,Může to dopadnout jinak, lépe! Tímhle nepomůžete ani sobě. Naopak ublížíte blízkým, kteří vás milují!"

Dc. Martin:

,,Co váš přítel? Líbilo by se mu to? Vím, že právě on, by vás přemlouval jako první i jako poslední!"

Dc. Šťásková:

Když jsem viděla Nicka jak stojí a nejspíš odpočítává poslední sekundy a pod ním kolegu Martina, jak se mu snaží pomoct, dodalo to sílu i mě. Necítila jsem se tak zlomená z toho co jsem udělala a cítila jsem dobrý konec. Pomalu jsem se zvedla a nastoupila do auta a vysílačkou Martinovi sdělila... ,,Zdrž ho! Jde ti to skvěle, drž ho až do příjezdu záchranky. Věřím ti!"

Nick:

,,Nemám proč. Nemám důvod tu být! Všechno jsem posral! Celý život bych si říkal jen fráze "co by, kdyby!"
Je konec!

Dc. Martin:

Nemohl jsem. Málem mě to rozbrečelo a věděl jsem, že než přijedou kolegové bude po všem. Najednou skočil.

Záchraná služba:

Viděli jsme jak náš kolega Martin drží pacienta. Do teď jsem myslel, že to takhle funguje jen v Amerických filmech. Když jsem se přesvědčil o opaku okamžitě jsem vystoupil z auta a společně s Martinem jsme vytahovali pacienta přes kovové zábradlí mostu.

Nick:

Tma, nebyl jsem schopný vnímat nic obrazně, pouze sluchem. Odpočítával jsem si poslední sekundy života a těšil se na to, že konečně budu s Tommym! Pokazili to!

Dc. Šťásková:

Viděla jsem jak se snaží ho dostat ven! V ten moment jsem se i přes pocit, že bude všechno dobré zmohla jen na tři slova... ,,Tommy žije Nicku!" Ovšem to Nick nemohl ani slyšet. Seděla jsem v autě a šeptala.

Nick:

Cítil jsem teplo. Byl jsem moc unavený na to abych otevřel oči a vlastně jsem je otevřít nechtěl. Věděl jsem že bez něj to nebude jako dřív a pokus o sebevraždu zkusím znova. Ležel jsem na lůžku... Místnost smrděla jako desinfekce a pomeranče. ,,Nicku otevři oči." Ten hlas je mi podvědomej. Otevřel jsem oči a viděl Doktorku Šťáskovou. ,,Proč jste mě nenechali umřít? Všechno by tak bylo lepší!" Neodpověděla a položila nit, se kterou mi zašívala otevřenou ránu na ruce.
,,Rozřízl sis ruku o kus plechu, když jsi skočil a kolegové tě drželi. Neboj ruka bude v pořádku." Řekl jsem jí, že ruka mě v tuhle chvíli netrápí a rozhlédl jsem se po místnosti.

Dc. Šťásková:

Šla jsem si sednout k počítači a zapsala poslední větu do dokumentu o Nickově ruce. Po zapsání jsem počítač vypla, protože na ambulanci č. 4 dnes už nikdo přijímán nebude. Otočila jsem se na Nicka. ,,Miloval pomeranče." Začal brečet, až se mu hrudník natřásal. Zvedla jsem se ze židle a sedla si na lůžko vedle něj. ,,Vím to! Vím, že je má rád!" Zvedla jsem se a došla pro mísu s pomeranči, podala jsem je Nickovi a dodala jsem ,,Tak proč tady sedíš? Dones mu je!"

Nick:

,,pokoj 19!" Hned, co jsem slyšel ty dvě slova, vzal jsem pomeranče a utíkal na pokoj. Paní doktorka šla pomalým krokem za mnou. Pokoj 19, koukl jsem se na to číslo jakoby mělo znamenat nový začátek mého života a když jsem otevřel dveře a viděl jak sedí na posteli a kouká na mě! Bože! Upustil jsem mísu s pomeranči a začal tak neskutečně brečet, přiběhl jsem k posteli, na které seděl Tommy a obejmul ho!

Dc. Šťásková:

Viděla jsem jak brečí, viděla jsem jak v nitru sebe křičí radostí! Viděla jsem jak Tommyho obejmul a začala jsem brečet taky.

Nick:

Tolik pocitů, co mi svíralo hruď a ta radost, že ho vidím! I když jsem nechtěl,  pustil jsem ho a řekl mu... ,,Miluju tě!" Zamračil se a odpověděl ,, Kdo jsi?"